(Event který časově spadal do doby strávené na Soulwellu potažmo Gamenode)
Ještě jeden kopec, pak srázné údolí a bude na místě. Berthall spěchal, co mu stále pochroumané svaly dovolovaly. Bylo to už poměrně dlouho, co jej v boji na posvátné elfské hoře Hyjalu odhodil ohnivý zplozenec zla, a zranění způsobená nárazem do stromu, se i přes veškerou snahu léčitelů hojila jen pomalu. I pouhá jízda na koni napínala míru jeho vytrvalosti k prasknutí, ale pořád lépe, než jít celou cestu pěšky. „Tam bych došel, ale zpět by mne odnesli na márách a bradou vzhůru“, pomyslel si a popohnal koně blíž k trpasličí pevnosti v Hinterlands. Doufal, že nepotká nikoho, kromě trpaslíků – pokud možno přiopilých. Osoba, za kterou jel, byla skryta u trpaslíků už přes rok, aniž by věděli, kdo je. Pousmál se – na chvíli najde pochopení, radu a klid. „Pokud nebyla odhalena“, ozval se mu v hlavě varovný hlas. Berthall jej zaplašil jako otravnou mouchu a popohnal koně do svižnějšího klusu.
Do trpasličí pevnosti dorazil k polednímu. Sotva jeho boty zaharašily u vstupu do velké společenské místnosti, od krbu se pootočila postava v rudé kápi, z pod které žhnuly zlatavě se lesknoucí plazí oči. Saristrasza ,ukrývaná před venkovním světem -a hlavně před černou letkou, neztratila nic ze své impozantnosti, byť zvolila lidskou podobu. „Dlouho jsme se neviděli, kapitáne,“ zazněl místností tichý, kultivovaně znějící hlas. „Už jsem měla nutkání vydat se ven na vlastní odpovědnost a zjistit, co se děje.“ Berthall se uklonil. „Rád vás vidím živou po tom, co se stalo venku. Naprostá spoušť.“ Saristrasza sklopila pohled. „Sama země naříkala – a vše živé s ní. Nečekají nás lehké časy… řekněte, přežili všichni z vašich – tedy našich – přátel?“ „Byly ztraceny velké části našich jednotek, několik lidí je nezvěstných. Navíc zaútočili nemrtví a vnesli do situace ještě větší chaos,“ odpovídal po pravdě Berthall. „Na hoře Hyjalu pak došlo k dalším nepříjemnostem a je více než jasné, že se na světlo vydral ještě jeden nepřítel, pominu-li černou letku.“ „Kdo?“ pozvedla tvář Saristrasza, jako by nevěřila tomu, že situace může být ještě horší. „Ragnaros, paní,“ vyřkl to prožluklé jméno Berthall. „Lituji, že vám to musím oznamovat právě já.“
Berthall odjížděl z pevnosti v Hinterlands poměrně pozdě, ale s úsměvem. Saristrasza zachovala svoji identitu v tajnosti a nikoho z okolních obyvatel by ani v nejmenším nenapadlo, že v trpasličí pevnosti sídlí drak. Navíc mu pomohla od úporných bolestí, které ho sužovaly od boje na Hyjalu. Cesta nyní ubíhala rychleji. Kolem byl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by moh být porušen. Berthall si dovolil polevit z obvyklé ostražitosti a zamyslel se nad tím, jak se vlastně všechno semlelo a proč je jedním z mála lidí, kteří požívají dračího vděku. Začalo to tak: skupina alterackých a stromgardských vojáků se před nějakými patnácti měsíci vypravila na obhlídku. Nalezli černého draka ničící hnízdo rudých. Sebrali skořepinu vejce coby důkaz a měli se k odchodu. Po několik následujících týdnů vídali černého draka častěji a nenapadlo je nic lepšího, než žádat odpovědi na místě nejvyšším. Z Alteraku bylo vypraveno poselstvo přímo k Alexstrasze. Oběma pověřeným se klepala kolena, ale byli přijati vlídně, ba byli dokonce požádáni o pomoc s nalezením dračice, která přišla o snůšku.
Dračice byla nalezena dílem náhodně. Trollové v okolních vesnicích totiž až nápadně často hovořili o velké hostině a masu které spadlo z nebes. Už ten fakt, že vzduchem poletující tvor by nasytil více jak padesát trollů, byl krajně podezřelý. Úderná skupina vzala jednu trollskou vesnici po druhé a obracela je naruby. Nakonec bylo zjištěno, že velká žranice se má konat v okamžiku, kdy „maso už nebude pálit“, což bylo neklamné znamení toho, že ono „maso“ ještě žije. Nebýt intervence ze strany spojených alterackých a stromgardských sil, pochroumaná Saristrasza by byla vskutku rozporcována a snědena trolly. Vzhledem k tomu, že přechovávat tento nenadálý úlovek ve stromgarde by bylo příliš rizikové, byla dračice ponechána pod dohledem felčarů v trpasličí pevnosti – kde ostatně žila až do teď. Jinak to ani nešlo. Černých přibylo, nyní byli dva a zdálo se, že čistí okolí od potenciálního nebezpečí, aby mohli sami hnízdit. Stejně jako předtím jeden z nich pocuchal Saristraszu, napadli nyní oba jejího druha jménem Narillasanz a smetli jej z oblohy. Proti rozměrnějším černým neměl šanci a po krátkém boji byl zabit.
Mezi tím vším se podařilo i zjistit, koho že mají severní země proti sobě. Po cestě nazpět po stopách černého draka (které vedly až na Outland) bylo více než jisté, že zde neoperuje jeden drak, ale rovnou dva. Obsidia a Hemathion. I když nebyli z nejmenších, dokázali se i skrývat v belfské podobě. V té skutečné jejich křídla zakrývala oblohu a rozměrově několikrát převyšovali skromnou výpomoc z řad rudé letky. O síle draka se přesvědčil i Seitheach. Ve snaze rázně utnout řádění černých, se pokusil Obsidii eliminovat ručně ve chvíli, kdy se chystala k odpočinku u vodopádu v horách Hinterlands. O marnosti svého počínání se přesvědčil v momentu, kdy se ohrožovaná dračice proměnila a začala jízda, na kterou neměl Seitheach do konce života zapomenout. Dračice vzlétla do vzduchu a ve snaze jej setřást z krku, jím flákala o stromy a vše, co bylo v dosahu. Reflex klíštěte opustil statečného elfa ve chvíli, kdy byl několikrát otlučen o strop jeskyně, do které Obsidia vlétla. Z nepochopitelných důvodů ovšem elfa nezabila, ale co nejrychleji a velmi hlučně opustila oblast. Od té doby nebylo po černých dracích v oblasti ani vidu ani slechu. Teď, když přilétl Deathwing, bylo vše jinak. Samostatně se pohybující rudý drak nebyl v bezpečí a Sarisztrasza byla donucena cestovat mimo severské země nepoznána a už vůbec ne vzduchem. S bandou trpaslíků – archeologů se měla dostat jižněji – směrem ke Stromgarde, ovšem nevyzpytatelné moře zaneslo jejich loď až příliš daleko – štěstí, že se před příď postavil přístav Stormwindu a neskončili někde v džungli Stranglethornu. V hostinci Darkshire narazila na několik lidí, kteří se chystali k cestě zpět na sever. Jakýsi oplátovaný rytíř jménem Lucan cestoval „na zkušenou“ do morových zemí a jeden méně živý exemplář rytíře se chystal právě do Stromgarde. Cesta probíhala poměrně v klidu, až do chvíle, než bylo třeba přejít přes hořící pláně, které byly, jsou a budou zamořené černými draky a orky klanu Blackhand.
Cesta dál nebyla snadná, i když se ke skupině přidala dvoučlenná dámská posila. Tmou, ozařovanou pouze lávovými jezery, se pohybovalo dost nepovolaných očí, které mohly snadno zjistit, proč jim tak nesourodé uskupení leze přímo do chřtánu a necestuje bezpečněji – vzduchem. Netrvalo příliš dlouho a nastala první konfrontace – protivníkem bylo malé černé dráče. Jeho velikost nečinila jakékoliv potíže, ovšem mrštnost, s jakou se vyhnulo letícímu Deadovu krumpáči, a hlasité kvičení, když mu dobře mířená šipka poranila křídlo, nadělaly vrásky všem. Přítomnost rudé dračice byla odhalena, takže se daly čekat už jen potíže. Nemuselo se na ně čekat přílišnou dobu. Nastaly ihned po vchodu do černé hory. Čekala tam skupina orků, vyžadující vydání draka do jejich rukou. Nu, prostě evidentní střet zájmů končící prolitím hektolitru orčí a dračí, potažmo trpasličí krve. Z černé hory vystřelila skupina jako by jim za patami hořelo – a také že ano, dark ironští trpaslíci je naháněli až k průchodu do jezerní země. Po několika pozvánkách na pivo a vyčerpávajícím pochodu bažinami se všech pět cestovatelů dostalo až do Stromgarde. Přivítání patřilo k těm přívětivějším. Všichni si oddechli a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Jen dračice odcházela z dlouho plánovaného setkání poněkud rozčarována (pokud se dá z dračího výrazu alespoň trochu číst) a odlétla směrem k horám bez vřelejšího rozloučení. Co se v pevnosti stalo, nikdo nevěděl – tedy, skoro nikdo.