Autor: Angelus

Věk: 30
rasa: člověk

ANGELŮV PŘÍBĚH

  Angelus, vyrůstal ve Stromwidu v sirotčinci. Jednoho dne ho sem, coby desetiletého chlapce, přivedl kupec, který jej našel nedaleko odtud v Elwynských lesích. Bránil se klackem proti smečce vlků a na otázky mnichů odkud je a co se stalo s jeho rodiči, nedokázal odpovědět. To bylo vše, co oněm věděli. Řeholníci jej přijali mezi sebe, ovšem řádový bratr se z Angela nestal. Žil s mnichy byl vychován jako oni, ale slib řehole nesložil. O několik měsíců později ho přijal za učně mistr Therum Deepforge – kovář z trpasličí čtvrti, a postupem času ho naučil kovářskému umění.

Jednoho dne povídá „Chlapče, už tě nemám čemu naučit. Co jsem znal a uměl, jsem ti řekl a ukázal. A dovedeš to stejně dobře, jako já. Teď jsi i ty mistrem kovářským.“ I když už byl vyučen, Angelus dál pracoval po boku svého mistra. Jednoho dne vykoval meč a šel vyzkoušet, zda je dobře vyvážený, dost pevný a lehký, zkrátka chtěl taky jednou poznat jaké to je ohánět se mečem. Šel do Staré čtvrti, kde byly kasárny a cvičné figuríny. Stoupl si před jednu a začal se rozmachovat a zasekával meč, kam se dalo. Moc mu to nešlo, ale nevzdával to a zkoušel to dál. Najednou  za sebou slyší pobavený smích, otočí se a vidí tam postaršího vojáka. Ten mu pobaveně povídá: „Mácháš s tím, jak když honíš mouchy. Ustup, ukážu ti, jak na to musíš.“ Ukázal mu několik obranných postojů a i pár výpadů. „Procvič si je až si budeš myslet, že to vše umíš, zastav se tu zase za mnou. Ukážu ti další umění boje.“ Angelus přikývl a otázal se, jak a kde jej příště najde. Voják sem mu představil „Ander Germaine, jméno mé, a jsem většinou tady v kasárnách.“ Angelus po práci trénoval, a když si byl jistý, že vše ovládá dokonale, šel opět do kasáren, a Ander mu ukazoval, kterak se bránit všemožným nepřátelům i zbraním. Tak to šlo několik let.

Pak Angelus jednoho večera seděl v krčmě, popíjel a odpočíval po těžké práci v kovárně. Poslouchal historky pocestných, co seděli opodál, a na chvilku se zasnil, jaké by to bylo, poznat ty země, o kterých vyprávěli. Ta myšlenka ho držela celou noc. Brzy ráno si zabalil své věci, rozloučil se s mistrem i mnichy a poděkoval jim za vše, co ho naučili. Pak šel za Anderem  aby se rozloučil a poděkoval i jemu. Ander stál u figuríny, zrovna cvičil s mečem. Podíval se na Angeluse  a povídá: „Tak už nám odjíždíš?“ „Jak si to poznal? Vždyť ještě včera jsem to ani já sám nevěděl,“ divil se Angelus.  Ander se na něj pobaveně usmál. „Ty nejsi kovář, ale rozený válečník, proto jsem tě všechny ty roky učil. Počkej tu chvíli, něco tu pro tebe mám.“ Otočil se a zašel do kasáren. Po chvilce vyšel ven, nesl na zádech ohromný pytel a s velkým rámusem ho položil před Angeluse. „Tady to si oblékni, abys nebojoval jen v košili a plátěných kalhotách.“ Angelus rozvázal pytel se zbrojí a oblékl ji na sebe. V první chvíli si připadal jako želva v krunýři, ale zbroj byla, na to jak se prve zdála těžká a nemotorná, docela lehká a mohl se bez problému pohybovat tak, jako když měl na sobě jen košili a plátěné kalhoty. Angelus překotně děkoval dobrému příteli a učiteli. Nedlouho nato vyrazil na cestu.

 Procestoval všechny země, o kterých slyšel v krčmě, a ještě mnohem víc. Na svých cestách zažil mnoho dobrodružství, ale viděl i hrozná utrpení a bolesti běžných lidí. Po několika letech se vracel domů.  Podívat se na staré známé, a třeba se i někde usadit. Už byla noc, když přijížděl do Goldshire. Byl hladový jako vlk a unavený, a tak se zastavil v místní krčmě U lva na něco k jídlu a pití. Všude bylo plno, snad kromě jednoho stolu kde seděla nějaká elfka. Přišel tedy k ní a zeptal se, jestli si může přisednout. Elfka jen kývla na znamení, že ano. Objednal si jídlo i pití, a nenápadně si prohlížel spolusedící, hlavně tabard co měla na sobě. Byl tmavě hnědý, zlatě lemovaný a s plamenem vyšitým na hrudi. Elfka si toho všimla. „To je odznak Jízdy zlatého plamene,“ vysvětlila mu a představila se jako Anriku. Angelus byl zvědavý a elfka mu začala vyprávět a objasňovat vše, na co se ptal. Angeluse zaujalo vše, co Jízda dělala pro Alianci i pro lidi, tak se zeptal zda, nepřibírají nové rekruty a za jakých podmínek. Anriku bojovníka od oka zhodnotila a slíbila mu, že jej další den představí Velmistrovi, jménem Gyram Teabags.

Jak Anriku slíbila, tak učinila. Druhý den navečer ho zavedla k domu velmistra, který jej po krátkém rozhovoru přijal do řad Jízdy. Později se seznámil s dalšími členy, hlavně s bojovníkem Reagem a adeptkou na paladina Reemi. S nimi zažil mnoho výprav a bojů. Pak jednoho dne velmistr Gyram po hádce s Anriku zmizel a zanechal po sobě jen dopis, kterým Reaga povýšil do funkce Velmistra. Vše se vrátilo do obvyklých kolejí, až do doby kdy byl Reag křivě obviněný kancléřkou Wellenis. To se členům jízdy nelíbilo a postavili se za něj. V důsledku těchto událostí, byli členové jízdy vykázáni z města Stormwindu. Krveprolití při srážce členů Jízdy se spojenými oddíly Stormwindu a Alteraku nakonec zabránila nabídka azylu v Darnassu a později i v Exodaru. Následně proběhlo jednání o propuštění nového velmistra, za kterého se zaručili diplomaté a Exarchové Draenei, ale jednotě společenství už nebylo pomoci. Uběhlo pár měsíců a po jízdě zlatého plamene nezbylo žádné památky.

  Angelus dál cestoval a vyhýbal se hlavním městům Aliance, až dorazil do města Southshore. Ptal se tam na práci a jeden muž mu poradil, ať to zkusí na Hillsbradských farmách, že je to kousek za městem. Vydal se tam a přišel ke klášteru. Jednoho z duchovních se zeptal, kde najde někoho, kdo se stará o přibírání pracovníků. Mnich na to odpověděl, že má štěstí a že je tu hlavní mistr, tak ať jde dovnitř. Angelus pokrčil rameny a šel tedy do kláštera. Uvnitř nějaký muž dával rozkazy dalším, Angelus ho pozoroval a zjistil, že mu někoho připomíná. Pak se ten velící ohlédl a začal se smát. „Tak mi tě ty cesty přivedly v pravou chvíli, Angelusi!“ v tu chvíli oslovený zjistil, že to je Reag. Ten ho bez průtahů přijmul do řádu Lotharova pěst. Angelus myslel, že má zlé časy za sebou, že už bude tak nějak dobře. Po určitou dobu pracoval pro Lotharovu pěst. Ze začátku bylo práce hodně, ale pak začala ubývat a ubývaly i zlaťáky. Když už nějaký měsíc nebylo co dělat, zabalil si těch pár věcí, co měl a odjel zpět do Stormwindu.

 Po pár dnech se seznámil s Gilbertem, hlavním čarodějem Noční hlídky v Šerohvozdu, ten mu nabídl práci strážného. V zemi, do které vkročil, dávali mrtví dobré ráno i dobrou noc a služba tam nebyla žádný med. Velitelkou hlídky v městečku byla Reemi Tenemi, kterou již znal a která si z nepochopitelného důvodu oblíbila chov ovcí. Častým rozkazem pro něj i jeho vojáky tedy bylo hlídání těch čtyřnohých ubečených stvoření. Za čas se Angelus vypracoval na důstojníka a nic v lese plném smrti jej již nemohlo překvapit. Později, když stávající velitelka odešla za hory a doly s milencem bývalé kancléřky Wellenis, přebral Angelus spolu s mořem starostí i velení. Dalo mu práci, než bez jakékoliv podpory udělal z několika podomků a přistěhovalců bojeschopnou jednotku. Jak problémy opadaly, městečko začalo žít nezávisle na svém okolí. Pořádaly se naháňky na vlky i jinou zvěř. Hlídky pečlivě chránily cesty před nebezpečím z lesa. Darkshire se znovu stal důležitým místem, pro odpočinek karavan i poutníků. Hostinský si mnul ruce. Do těch časů tichá putyka se změnila v centrum obchodu a zábavy. Všem se dařilo a Angelus, přesvědčen o tom, že vše zůstane při dobrém, se začal ohlížet po nevěstě.
Věštkyně od potulných komediantů mu před časem prorokovala tři ženy. Jedna jej bude chtít ovládnout, druhá bude chtít jeho štěstí a třetí jej učiní šlechticem. Zasmál se té věštbě spolu s ostatními vojáky nad korbelem medoviny. Kdeže by se tady něco takového mohlo stát? Pravda, měl z čeho vybírat, ale žádná šlechtična nebo volná baronesa se po městě nepromenovala a bylo to tak možná i lepší. Oč hezčí byla místní děvčata. Oči než pro něj měla výřečná šenkýřka, kovářova macatá dcera i jedna pěkná blondýnka z kruhu mágů. Děvčat do hostince chodilo také dost. Tu nějaká tlustá, tenká, zrzka, brunetka, problémová, nebo učiněný anděl. Potížistku měl ve městě naštěstí pouze jednu, a i to bylo moc. Po okolí se zkrátka potloukala černokněžnice. Někteří lidé říkali, že má v hrsti velení v pevnosti Stromgarde, ale kdo by tomu uvěřil? Na světě by se snad nenašel jedinec, co by svěřil svátost, jako je Stromgarde, do nečistých rukou. Někdy vyšla z přítmí okolních hřbitovů, zamířila do hostince pro láhev vína a zas se vypařila jako duch. Obyvatelé na tento zjev pohlíželi s nedůvěrou, ale dosud byl klid a vše zůstalo při starém.