Povídá se, že velitel Noční hlídky to s opevněním Darkshire a lepší ochranou obyvatel myslel sakra vážně.
Říká se, že lidé, koně i medvědi jezdili kolem Darkhire jako fretky. Důkazem je hromada železa a oceli v kovárně a pět pokácených stromů, složených po částech na náměstí. A z lesa kolem se každý den tahají další. I tak prý bude nahromadění potřebného množství dřeva trvat velmi dlouho.
Lidé si šuškají, že velitel patrně očekává ztráty, neb najal pro město nového hrobníka. Nebo že by jen potřeboval někoho, kdo bude upravovat hroby, případně vyhrabe Elizu a lupne ji lopatou mezi světla, aby neděsila obyvatele Darkshire?
Přijetí hrobníka taktéž mohlo souviset s hojně prodrbávaným soubojem o čest random íhaháka. V případě fatální Lordovy prohry by hrobník vyfasoval smetáček, lopatku, a nechal by oblast vymazat z katastrálních map.
Nutno říci, že souboj neskončil nijak zle a celé osazenstvo i s bojujícími zasedlo v dobrém rozmaru a družném hovoru v místním hostinci.
V hospodě Hannovi docházejí zásoby! Hlavně pití. Otravoval s tím celý večer. Bude snad třeba obchodní cesta do Booty Bay? Nebo jinam?
Procházející Draenei se ve Stormwindu a Goldshire zmiňují o světlonoši, který si léčí těžké deprese u jednoho kuchaře na ostrovech Azurových mlh. Rozuměj: kafrá a láduje se. Zůstává jedna otázka: jsou to deprese nebo dlouho tutlaná závislost? Snad na jídle?
Říká se, že trpaslíka Rognora postihla ta nejhorší možná trpasličí katastrofa, která vydá na více než jednu krevní mstu. Ač je to velice smutné, Rognor přišel v boji v bažinách o vous a nyní se nachází na marodce, kam byl převezen v hlubokém bezvědomí.
Povídá se, že cesta za železem byla více než úspěšná a snaživí kopáči dřeli jak fretky. Výsledkem byl vůz plně naložený železnou rudou. Nyní je na kováři, aby rudu vyčistil a zpracoval.
Vešlo ve známost, že nošení železa je náročná činnost. Vskutku. Jak jinak si vysvětlit, že jedna z pracovnic přitáhla do města pogrcaná a s trpasličím soplem na sukni?
Je nesporným faktem, že Lord Angelus byl vyzván na duel kvůli random íhahákovi jménem Šemík.
Obyvatelé už od brzkého rána nosí po městě vodu do kádí a vědra s označením „v případě ohně použít“ stojí na každém rohu. Čistě pro případ, že by Lord souboj prohrál a zanechal po sobě vdovu s děckem.
Povídá se, že nasrat draka je lepší, než vysrat draka…jak kdy.
Podkoní, který má na starost oře nově příchozího paladina, vyslovil obavy, zda je kůň zdráv. Prý motal nohama, plazil jazyk a měl neobvykle rozšířené zornice. Že by špatná travička?
Říká se, že na ostrovech Azurových mlh řádí jakýsi neznámý sběratel…poskakuje po kraji s očima vyvalenýma jako když kocour tlačí do plev a řve něco na způsob „Chytit je všechny!!!“
Počas včerajšej noci si niektorí ponoční obyvatelia všimli niečoho nevídaného a proti zákonom prírody – mäsožravú ovcu ! Žiadny obyčajný občan si to nevie vysvetliť, čo sa to deje i s takýmito obyčajnými zvieratami, či už im tráva prestala chutiť alebo sa preorientovali na inú stravu. Majú sa začať ľudia báť i ovcí ?
Říká se, že je naplánována velká stavební akce. Z čeho že to je poznat? Kolem města se potloukala skupinka, označující stromy vhodné pro poražení, nadto došlo k nebývalému požadavku od místního kováře: několik beden dlouhých hřebů a množství železa.
Taktéž bylo zjištěno, že Hugo je velmi poslušný medvěd. Za medovinu a sušenky poslechne kohokoliv.
Hovoří se o tom, že za pozdní noci zdrhl z lazaretu rekonvalescent a zamířil směrem k Lakeshire, pohovořil s místní hlídkou a zmizel neznámo kam. Dost podivné na to, že se po návratu z předchozí akce choval vylekaně a pobyt v nočním Šerohvozdu, byť několik metrů od města, se mu pranic nezamlouval. Že by zaúčinkovala Eliza?
Hospodské tahanice o podprsenku nabyly nebývalých rozměrů. Je s podivem, kolik vášní může rozpoutat tak nicotný kousek prádla.
Říká se, že poslední výprava za ztraceným Aurelem dopadla dobře. Zloun byl zabit, zranění pramalá a potrefený byl zachráněn – jen Aurelovi blízcí a všichni, kdož tam byli, se tak netváří. Je snad ve výsledku akce nějaký zádrhel? Proč se po předchozí záchraně Treye Aurel nevrátil a setrval v hlubinách Jaedenaru další dlouhé týdny?
Hostinský tvrdí, že z poslední výpravy do Westfallu obdržel kvantum zásob. Slepice, krocana, obilí, alkohol a mnoho dalších věcí.
Městem kolují zvěsti, že byla vyřešena absence medika. Bohužel na principu vyhánění čerta ďáblem.
Říká se, že medvědi dovedou šplhat.
Je fakt, že někteří medvědi dovedou vyšplhat vysoko. Konkrétně medvěd trpaslíka Rognora dovede před hrozbou koupele či pobytu u tetičky vyšplhat u hostince za komín.
Je nesporným faktem, že po znovunalezení domova (rozuměj Legendy) přišla takzvaná „okurková sezóna“ vyplněná zjišťováním, pobíháním a sháněním všech znalostí a věcí, které by mohly pomoci obyvatelům přežít následující měsíce pokud možno bez úhony.
Proslýchá se, že asistent, co dělal podržtašku samozvané porodní bábě (spíš dědkovi) Gyramovi, našel nového učedníka v osobě mága Alana. Výsledkem Alanova snažení a dobře mířených, leč zjevně nepochopených rad, bylo jedno zdravé děcko, namíchnutá rodička, omdlelý trpaslík, spálený pokoj v hostinci, vyražená futra i okno (tím proletěly ty dveře i s futrama), a horentní účet za alkoholické nápoje z toho večera.
Říká se, že nemrtví začali znovu rejpat. Ba i napůl svatí paladini se před spaním raději dvakráte podívají pod postel, nečeká – li tam Eliza, aby je mohla sežrat.
V kouzelnické věži byl bengál! Došlo veškeré chechtavé koření a bude nutno obstarat zásoby. Nutno říci, že veškerá obsluha věže byla vysmátá až podezřele moc.
Publikováno
Vzhledem k tomu, že se začínají množit povídky a další věci, které mají nějakou návaznost na Vaše postavy a Darkshire, ovšem na Drby jsou příliš velké a do kroniky nepasují, prostě je šlehejte sem. Do nadpisu hoďte, které postavy se to týká, aby v tom nebyl guláš, nebo bramboračka, no a s chutí do psaní (a čtení).
Publikováno
Na tyto (po)tvory můžete narazit během cest v Šerohvozdu. Někteří jsou přátelští, jiní méně a je jen na vás, jak se s nimi vypořádáte. Jen pro jistotu: to, co si zde o ostatních přečtete, vaše postava ingame neví, dokud se na to sama nezeptá. Nezapomínejte na to.
Pozdní noc, nebo snad i brzké ráno ve Stormwindu. Venku jsou jen noční stráže, které půjdou za pár hodin na střídačku, něco nekalých živlů, případně opilců. Ptáci ještě ani nepípnou, je příliš brzy na to, aby začali probouzet den. Po městě je mrtvo, tedy až na uličku, vedoucí od trpasličí čtvrti. „Pocéééém, ty chlupáči!“ ozvalo se do nočního ticha zahalekání. „Já tě vobejmu – škyt!“ Nesourodá skupinka, sestávající ze dvou lidí a třech trpaslíků s medvědem se zjevně navracela z nálevny ve veselé náladě. V tak veselé, že jeden z lidí buďto platil svým oblečením, nebo mu bylo příliš horko… zkrátka, vyšel z hostince tak, jak jej prozřetelnost stvořila. „Přestaň blbnout, člověče“, domlouval mu jeden z trpaslíků. „Drobet sis líznul a hned tramtejlíš. Ještě že tam po tý rvačce nepřišly stráže, co ti sakra přelítlo přes frňák?“ Druhý člověk, napomáhající ve transportu naháče, jen pokrčiil rameny. „U těch světlonošů jeden nikdy neví. Třebas se mu zatmělo na cimbuří.“ „Nekecejte,“ přerušila debatu zrzatá trpaslice s báglem a loutnou na rameni. „Ať ho dostaneme k felčarovi, než nás zblejsknou stráže. Todlenc by bylo minimálně na pobuřování i u velký výhně.“ „Lidi jsou tentononc, cimprlich,“ zakončil to druhý z trpaslíků, honosící se umně spleteným šedivým vousem, nesoucí pytel se zbrojí. „A šupem, schováme ho mezi sebe a táhnem, támdle jde hlídka.“
Transport proběhl úspěšně. Naháče si nikdo nevšiml a nedlouho po vysvětlení situace místnímu narychlo probuzenému felčarovi, byl nadopován experimentální tinkturou na rychlejší střízlivění (rozuměj dávidlem). U procedury zůstali jen trpaslíci, další kamarád z mokré čtvrti se vytratil s tím, že se musí aspoň pár hodin prospat. O dvě poblitá vědra později už se odebral pryč i jeden z trpaslíků, prý že na posed, na čekanou. Druhý že prý počká, tak se jen opřel o pelest, zul boty, hlučně si prdnul a v mžiku byl v limbu. Trpaslice si pod hlavu hodila batoh a spala taky. Dotyčný naháč, tedy světlonoš, který momentálně bolestně střízlivěl, se jmenoval Trey. Trey Lightforge, abychom byli přesní. Dostal se do hostince po velmi dlouhé opilecké procházce, která zahrnovala ztropení několika výtržností, spáchání trestného činu proti zákoníku Draenei, navštívení mnoha cizích území a v neposlední řadě dvě cesty přes oceán. Nyní se jeho hlava pomalu vracela do normálu, tlakem připomínala goblinský pátrací balon a bolela jak střep. Převalil se na lůžku a hlasitě vydechl. V lebce se opět rozbušili permoníci a sebemenší zvuk přidával jejich kladívkům na razanci. Ležel a snažil se uvědomit, kde je a co tu ke všem kozlům dělá.
Upamatoval se na veliký zářící objekt, který k němu hovořil – i na svoji hlasitou a svatokrádežnou odpověď, po které měl co dělat, aby vzal z Exodaru čáru před zbraněmi tamních rozkacených obyvatel. „Pro Světlo, co jsem to vyváděl…“, zaskučel a permoníci vyměnili kladívka za sbíječky. Pomalu se rozpomínal na některé detaily a věru rád by je zase ihned zapomněl. Po tělesné kocovině nastupovala i kocovina mravní, a ta tedy měla grády. Bylo mu zle zvenku i zevnitř, žaludek hlásil stop stav a on sám měl pocit, jako by předtím celou noc lízal dno ptačí klece, v horším případě pozadí jezevce. Shodil jednu nohu z postele, aby věděl, kde je v tom roztočeném a kymácejícím se pokoji podlaha. „Kruci, dávej pozor, kam šlapeš“, ozvalo se z pod jeho nohy nevrlé zabrumlání. „Nejseš tady sám.“ „Kde …je „tady“, osobo?“ zablábolil ležící a snažil se nevnímat létajícího růžového elekka, který do něj vytrvale dloubal chobotem. „Tys byl večer vážně na mraky, člověče,“ promluvil od vedlejší postele ospalý ženský hlas. „Jseš ve stormwindským lazaretě. Včera ses U prasete s píšťalou zlinýroval takovým způsobem, že ses ze všeho svlíknul, skákal po stolech, vyděsil pár ženskejch a povalil dva mý bratránky.“ Trey zavřel oči a doufal, že to je jenom zlý sen. Je přece světlonoš! Tohle nemůže být pravda! Měl ale pech. Byla.
Do hodiny byl sice schopen vstát, ale špatně mu bylo jako ještě nikdy. Trpaslíci jasně doporučili jediný lék. Pivo. „Ále žádný lidský patoky, to muší bejt z hospody u strážnice u velký výhně!“ argumentovala trpaslice. Slovo dalo slovo a trojice se po zběžném upravení vydala ke stanici gnomské rychlodráhy. „Nestrkej šňupák z vozejku,“ upozornil ho dobrácky šedovousý trpaslík. „Zvlášť když jsi v takový kondici, že by tě porazil i kobold.“ „Fouknutim z pravý nosní dírky,“ přisadila si zrzka a pro ukrácení času začala brnkat na loutnu. Během cesty Trey poznal i jména a profese svých svérázných zachránců. Hrothagar byl lovec a Gobie prospektorka. K praseti s píšťalou došli „na jedno“ a dopadlo to takhle. „Helej, dlouháne, jak ses moh tak strašně zmatlat? Cos všechno pil?“ zajímal se šedovousý. „Tu kombinaci si musim taky zkusit.“ „Nevim,“ hlesnul tázaný zničeně. „Ale to bude taková ostuda…“ „Klídek, dáme tuplák a vono se to spraví, no né?“ neztrácela optimismus trpaslice. „Něco vykoumáš.“ Netrvalo dlouho a vozík podzemní dráhy dorazil do Ironforge. Trpaslíci šli po paměti – a nebo po čichu, a dorvali Treye do dříve zmíněného lokálu. Měli pravdu, po jednom tupláku jej přestávala bolet hlava, ale co bylo horší, začala se mu vracet i chuť. Zapomněl na varování spolubojovníků z Darkshire, že trpasličí pivo je zlo, a objednal si další.
A další, a další… z léčení se během pár hodin stalo něco, jako pitka na rozloučenou, ke které se s halasem a upřímností sobě vlastní přidávali okolní štamgasti. Pivko chutnalo, korbele se měnily a nebylo divu, že Trey další ráno nejen že nevěděl, jak se dostal do postele, co mu na břiše dělá spící vyžraný kocour zvíci menšího pivního soudku, ale co hůř, chudák světlonoš nevěděl, čí ta postel vlastně je. Uklidnilo jej než to, že majitelka onoho kusu nábytku spala oblečená, v křesle a s prázdným tuplákem v ruce. Jen ta bolest hlavy nebyla tak strašná jako předchozí den. „Zdejší pivo je sice zlo, ale jen v některých ohledech“, pomyslel si. „Koneckonců, nedopadlo to tak špatně.“ Kocour, kterému se nechtělo ležet na pohyblivém polštáři, mňoukl, líně seskočil na podlahu a začal se po spící trpaslici dožadovat snídaně. „Dej pokoj, mizero vousatej,“ odbyla ho poměrně vlídně. „Ještě spim.“ Leč kocour nepovolil a trpaslice se se zívnutím a brumláním, nikoliv nepodobným medvědímu, soukala z křesla. „Héršvec, co jsem pila, že nechrápu kde vždycky?“ broukala trpaslice, drbaje se za uchem. Po pohledu na vyplesknutého nocležníka pronesla akorát dvě slova. „Ahá! Pívo?“ Odmítnutí by bylo na krevní mstu, nemluvě o tom, že měl Trey vskutku vyschlo. Při ranním korbeli na spravení hostitelce řekl, kterak se zřídil, co napáchal v Exodaru a tak trochu i proč. Trpaslice ještě ani oběma nenačepovala podruhé, když se shora ozvalo zabušení na dveře. Zrzka zakoulela očima a s pustým zaklením šla otevřít.
„Kdože seš?“ vybafla na neviděného hosta trpaslice. „Jo ták, že jako úklidová četa? Ahá, a z Darkshire? Jó, to je tam na jihu, což?“ Trey protáhl čumák. To, co vypadalo jako relativně příjemné probuzení, bude asi nepěkné ráno. „Nujó, tak když ho máte na starost, tak to jó,“ zahlaholila hostitelka. „Ale tady u mně ničehož nic nevyved, jenom se prospal – a poďte na jedno.“ Světlonoš jenom čekal, kdo se objeví. Zda nějaký strážce z hlídky, případně velitel Berthall. Skutečnost byla o chlup horší. Ve stopách jeho opileckého řádění šel Lord osobně a když jej viděl, netvářil se dvakrát nadšeně. „Co jsi to ke všem ďasům vyváděl?“ začal Angelus. „Po tom, co jsi vyvedl v Exodaru, mi jeho eminence Arcibiskup umyl hlavu tak, že se v katedrále třásla okna až do večera! Celé město z toho bude mít potíže!“ Trey namítal něco na ten způsob, že to vyřídí a obhájí se sám, ale Lord jej pomalu nepustil ke slovu. „Uděláš nejlíp, když se u nás schováš pod hospodou než se na to zapomene,“ zpražil jej. „Je na tebe vydán zatykač – a jestli tu roztržku diplomati neurovnají, budu z toho mít sakra problém i já! Vem si něco nenápadného a jdeme, než tě začnou hledat i tady.“ „Já si to vyřídím sám“, oponoval Trey sebejistě. „Když to vysvětlím, arcibiskup mně přece musí pochopit.“ Lord se podivil, ale vědom si situace, přemlouval jej ještě chvíli, jenže se světlonošem nehnul a odešel s nepořízenou. „Tyžbrďo, jsi docela v kaši,“ poznamenala celou dobu nezvykle tichá trpaslice. „Esli chceš, tak se tady můžeš na čas zašít, než zase vyrazim pryč.“
„Děkuju, ale to nebude nutné“, pronesl Trey zamyšleně. „Je pravda, že bych byl ve zbroji nápadný. Mohl bych ji u tebe nechat a převléknout se do něčeho obyčejnějšího?“ Zrzka přisvědčila a začala se prohrabávat v truhle. „Košile ti bude možná krapet větší, gatě zas krátký, ale to se nějáko udělá. S vestou a pletenýma vysokýma fuseklema to bude vypadat normálně.“ Brzy již byly kusy garderoby vyložené na křesle, světlonoš se do nich navlékal a zbroj se kus po kusu stěhovala pod postel. „Jó, je to ucházející,“ hodnotila jeho vzhled. „Vyřiď si to všecko, dlouháne, a pak se stav pro ty plechy – a na pívo.“ Trey se musel zasmát, trpaslíci byli s pivem prostě nesmrtelní. „To přijdu, a tentokrát platim já.“ Rozloučil se s hostitelkou a s přáním pěkného dne vyšel z přízemního domku, aby ve Stormwindu vysvětlil a napravil to, co napáchal. Leč celé to ani zdaleka nevyšlo podle jeho přestav. Po tom, co se v katedrále představil a řekl, proč přišel, se na něj sesypaly stráže a bez toho, aby rozběsněný arcibiskup promluvil jediné slovo (kromě kleteb vedoucích až do horoucích pekel), jej odvedly. Bez jakýchkoliv průtahů byl prohledán a uzamčen do „klády“ ve smrduté a studené kobce v odlehlé části města. Tohle sakra nevypadalo jako oficiální vězení. Trey si připomněl Lordova slova a došlo mu, co Angelus myslel tím, že politické zajetí ve Stormwindu není to, co by zažil rád. Možná jej měl poslechnout.
Strávil v kládě dlouhou dobu. Bolela jej kolena a záda už pomalu ani necítil. Kolem cely sem tam cvakly kroky strážných, z chodby se ozvalo tu zachraštění řetězu, tam údery, pištění krys a vzdálený křik. Podle útržků tlumeného hovoru stráží poznal, že se nachází v místě, kam se dávají takzvaně „nepohodlní“ vězni, nebo i svědci, takže možnost spatření denního světla, aniž by byl vynesen bradou vzhůru a nohama napřed, je takřka nulová. Dostal se do pořádné kaše a marně přemýšlel, jak by se z ní vydrápal ven. Hodiny se vlekly jako všudypřítomný smrad a Trey jen s obtížemi odhadoval, kolik času uteklo. Podle nehorázného kručení v břiše usoudil, že se ve velmi nepohodlné poloze nachází již déle, než den. Možná den a půl. Zkoušel protahovat ruce, ale šlo to jen těžce. Ze snahy o uvolnění tupé bolesti svalů jej vyrušily kroky stráží. Otevřely se dveře a do cely obloukem vletělo cosi světlého. Dveře práskly, zámek klapl a světlonoš opět osaměl. I když ne tak úplně. Zaměřil pozornost na bosou, rozježenou, baculatou postavičku v noční košili. Trey moment dumal, co v tom Exodaru sakra provedl tak hrozného, když kvůli tomu nakonec zavřeli i někoho, kdo mu jen poskytnul nocleh. Proč by ubližovali trpaslici? Čekali snad, že jí něco řekl? „Hmmmhh“, ozvalo se z místa, kam sebou plácla jak pytel otrub. S rukama za zády se neohrabaně stavěla na nohy, přes hadr na obličeji mohla vidět jenom stěží a z absence peprných nadávek se dalo soudit, že ji někdo takticky umlčel.
„Gobie? Holka, jsi to ty?“ promluvil potichu a myšlenky se začaly rojit jak sršni. Pokud trpaslici neprohledali, o čemž pochyboval, mohla by u sebe mít něco, co by napomohlo k útěku. „Nelekej se a zkus jít za hlasem, sundám ti to z očí. Jdi klidně, budu na tebe mluvit.“ Našlapovala opatrně, jako by kráčela po žhavém uhlí, navigována světlonošem. „Teď se zastav a skloň hlavu – ještě kousek, a zkus sebou neškubnout,“ korigoval Trey šeptem situaci. Nutno říci, že zrzka spolupracovala perfektně. Ani nepípla, když společnými silami, přesněji řečeno ona pohybem a její spoluvězeň zuby, odstranili jak šátek, tak roubík. „Ty, dlouhej,todle je šatlava?“ optala se po chvíli zaraženého mlčení. „My tady chcípnem?“ „Doufám, že ne,“ pokoušel se ji uklidnit Trey. „Jenom nechápu, proč sebrali tebe.“ „Esli tě hledali hnedka ten první den, tak kvůli tomu, že ses zašíval u velký výhně,“ odhadovala trpaslice a jala se likvidovat provaz kolem zápěstí o kovový pant na druhé nevyužité „kládě“. Trvalo to delší dobu, ale nakonec povolil. Gobie si třela odřenou ruku a rovnala ramena. „Jak ses sem vůbec dostala?“ zajímal se Trey. „Podzemní dráhou?“ Trpaslice to odkývala, ale nevypadalo to, že se chce o celé události víc bavit, leč světlonoš byl zvědavý a optal se. „Už jsem byla na kotci, najisto jich bylo víc. Nějak se dostali přes zámek a ještě než mi došlo, že nespim, už jsem měla klepeta“, začala zachmuřeně vyprávět zrzka. „Stráže si asi skočily na jedno, kolem muselo bejt sakra prázdno. Prostě smůla.“
Trpaslici se povážlivě zaleskly zraky, ale mluvila dál. „Prohrabali truhly, tak bylo jasný, že jsem na ně začala hulákat, jenže voni mi hajzli dali roubík…no, a potom…potom…“ Gobie popotáhla a otřela si nos do rukávu. Trey se zhrozil toho, co jí museli vyvést na to, aby ronila slzy jako hráchy, kor pokud se jedná o trpasličí náturu. „Gobie, poslouchej mne,“ volil opatrně slova. „Co ti udělali?“ „Voni…,“ vzlykla trpaslice nešťastně. „Voni… mi vyžrali všechno pivo!“ zanaříkala a bulela jak o funuse. Světlonoš si oddechl. Pro trpaslici to sice byla rána, ale čekal mnohem horší věci. Pokud se z takto uschované kobky nemá dostat ani myš, tak co potom takové bezelstné a dobrácké stvoření? Když o kobkách ví, nemohou ji pustit i když nic neprovedla, to dá rozum. „Pivko? Rád bych se nějakého dočkal, ale to bychom se nejdřív museli prolámat ven“, konstatoval a zarumploval s dřevěnou konstrukcí, ve které byl zavřen. Zrzka otřela slzy a prohlížela, jak je celé to zapeklité zařízení vyrobeno. „Buďto vodemkneme zámek, ale to tady neni čim – a nebo, což by byl docela dobrej nápad – zkusíme vypáčit celý ty hřeby, co ten zámek držeji,“ sdělovala mu Gobie šeptem a obhlížela vše, co by se dalo k téhle taktice použít. Záhy shledala, že v kobce není ničehož nic, jen mučidla – a na těch nebylo nic moc potřebného. „Heršvec, kdyby byl pitomej nožík, nebo něco na ten způsob. Šutry v podlaze drží jak modrácká víra.“ Trpaslice přecházela sem a tam, lámajíc si hlavu s řešením.
„Co ta železná panna? Má v sobě hroty,“ ozval se Trey. „Kdyby šel nějaký vylomit…“ Nemusel ani dokončit větu a Gobie už zkoušela trvanlivost snad nejnechutnějšího mučícího nástroje na místě. Pomyslné štěstí se na ni usmálo a s pomocí obalení ruky do sukně se povedlo vyviklat jeden z bodců. Následovala mravenčí práce a nekonečné vyrýpávání třísek kolem hřebů v dubovém dřevě. Několik dlouhých hodin uběhlo, než se povedlo vytáhnout i poslední hřeb a s ním i oko, ve kterém vězel zámek. „Kruci, už abych v tý ruce měla korbel,“ žbrblala trpaslice. „Je tam puchejřů, jako bych tejden kutala skálu s mithrilem.“ Světonoš jí tu pichlavost milerád prominul. Jakmile se dostal z klády, práskl sebou a jen tak ležel. Bolest v celém těle pomalu ustupovala. Přemýšlel, co teď. Jak se co nejsnáz dostat ven? Boj nebude to pravé, minimálně ne jeden proti všem strážím. Jeho myšlenky přerušily kroky na chodbě. Sykl na Gobii a ta, chápajíc blížící se průšvih, pomohla Treyovi vstát a zaklapnout jej nazpět do konstrukce. Zámek se sice viklal o sto šest, místy o sto sedm, ale bez přílišných pohybů ani nemusel vypadnout. Sama si šoupla šátek přes tvář a zadrchala ruce jen tak nazdařbůh do provazů. Vypadalo to, že se naštěstí jedná jen o kontrolu stavu vězňů. Trey se zatvářil jako v posledním tažení a zrzka, nemajíc jinou možnost, seděla v koutku. Do cely vstoupili dva strážní a hodnotili vězně pohledem. „Bude slušná várka zlata,“ prohlásil ten první. „Tohle zboží se sem hned tak nedostane.“ Světlonoš měl pocit, jako by mu místo páteře nalili ledovou tříšť. Sám nebyl svatý, ale zkažeností zdejších lidí byl naprosto znechucen.
Bylo naprosto bez pochyb, že se tady dějí nekalé obchody, a nejen že o tom stráže ví, ale samy je provozují. Nedělal si naděje, že by o tom městská honorace věděla – a pokud ano, tak to přehlíží. Co je jim po osudu těch, kteří nemají být slyšet? „Nemá moc modřin?“ staral se prvý ze strážců. „Sráží to cenu.“ Druhý poodešel směrem do cely a natáhl ruku ke světlonoši, ale jen proto, aby jej uhodil do obličeje a namířil dál až k trpaslici. Drapl za pouta a táhl ji ke dveřím. Posvítili na vyplašené děvče pochodní. „Vypadá dobře, žádná podlitina“, pravil první znalecky. „Baculatá, měkká“, dloubl ji do boků druhý. „A pěkná tvářička. Každej z nás je o tři stovky bohatší. Možná i o čtyři, když ji donutíme usmívat a na aukci bude to, co obvykle.“ Trey zařval něco o parchantech mizerných, ale odpovědí mu byla jenom další bolestivá rána do zubů. Obchodování s otroky v prostřed lidského království byla špatnost, jakou by nikdy neočekával. Pouta trpaslici nikdo nekontroloval a šátek z tváře jí byl sundán. Pokud chtěli vidět její strach, povedlo se. Prosebný pohled na malou chvilku zavadil i o Treye. „Prodáme tu holku co nejdřív,“ usnesli se strážní. „Tady by nám brzo pohubla.“ S tímto konstatováním odešli, zanechávajíc oba vězně na místě s jakous takous znalostí jejich nevalného osudu. „Dlouhej, chci odtud pryč,“ zakvikla Gobie. „Ta pakáž vobchoduje s goblinama, a goblini zase s trollama, orkama a těndlenctěma!“ Trey se vyprostil z konstrukce a přikývl. „Až dojdou znovu, buď statečná ať se bude dít cokoliv,“ žádal světlonoš, ač věděl, že jde o šílený plán. „Zkusíme je nějak přechytračit a odzbrojit. Jak budu mít jednu zbroj, dostanu nás ven.“
Snadno se řeklo, ale hůř provedlo. Čekat na to, co se stane, bylo stejně nesnesitlné, jako zůstat nečinně sedět a čekat, kdy Gobii odvedou a Treye samotného sežerou krysy. Uběhlo několik hodin a strážní nepřicházeli. Světlonoš proto zahalekal něco sprostého a po krátké domluvě i to, že se „ta holka chce oběsit na rukávu, tak aby s tim pro Světlo někdo něco udělal“. Rychlost stráží v přesunu k domnívanému pokusu o sebevraždu byla více než příkladná. Za mrtvou trpaslici by totiž od goblinů nedostali ani měděnej čmrdlík. Leč to, co se dělo pak, bylo zkouškou pro Treyovu trpělivost a odvahu obou. Jeden ze strážných chtěl zkrátka prověřit kvalitu zboží, u čehož mu druhý zrovna nemusel asistovat. Takové škvrně přece zvládne sám. Trpaslice se bránila zuby nehty seč jí síly stačily. Pomyšlení na to, že v nerovném souboji podlehne, bylo ještě horší, jak kdyby rozsekala náklad polotmavýho ležáku z Kharanosu. Ve chvíli, kdy skončila přitisknutá na zemi a peprně nadávala, zatímco strážný se pokoušel protrhat skrze všechny ty překážející hadry ke kýžené odměně, vypadalo to zle – ale jen do okamžiku, kdy Trey využil příležitost. Vyvlékl se z klády a jako mstící se božstvo stanul za strážcem, který se akorát začal zbavovat opasku. Nadávky a vřískání Gobie snadno zakryly nechutné chrupnutí lámaného vazu a pád vojáka na kamennou podlahu. Pak už šly události ráz na ráz, tak rychle, jak jen to bylo možné.
Trey svlékl z mrtvoly strážného co se dalo, zatímco zubící se zrzka vyluzovala zvuky nikoliv nepodobné podřezávanému divočákovi. „Nechci vědět, co si teď myslí zbylé stráže,“ poznamenal tiše a kvapně na sebe házel stejnokroj a zbroj. Neopomenul převléci tělo do svých věcí a už už by vypadl, když jej Gobie zarazila. „Dlouhej, tys upad, šak ho určitě znají po ksichtě… a jak ho tu najdou, je po nás.“ Na to v tu chvíli Trey nepomyslel. Jak to jen udělat? „Nějak mu rozmašlujeme obličej…vono stačí málo, aby nebyl k poznání,“ navrhovala trpaslice a upravovala si garderobu i vizáž tak, aby bylo jasné, že dění v cele byla jedna velká divočina a nezapomenutelná jízda. Světlonoš se na chvíli zamyslel. Bude muset odvrhnout veškerou úctu pro nakládání s mrtvým, ale což se dá dělat něco jiného? Musí konat, jinak je po něm – a Gobie skončí ďas ví kde. Sevřel tedy zátylek mrtvého a několikrát uhodil jeho obličejem o podlahu. Zbytek snad dorazí krysy, které ucítí teplou krev. „Ukaž se – naoko tě svážu. Zkusíme to zahrát tak, že tě jdu prodat,“ řekl pomalu. „Tvař se zničeně. Pak se možná dostaneme ven.“ Trpaslice poslechla a nahodila zoufalý obličej, začala popotahovat a utírat si nos do potrhaného zbytku rukávu. „Dobrý?“ ujistila se. Trey přisvědčil, vzal ji za spoutané ruce a vyšli z cely.
Ostatní strážní, vida zvalchovanou trpaslici, nešetřili obhroublými a oplzlými poznámkami, ze kterých by se snad poblilo i prase. Trey reagoval mnohovýznamnými posunky, které vyvolaly salvy smíchu stejně tak, jako uslzená tvář domnělé vězenkyně. Ani jeden ze strážců netušil, jaká rošáda se uskutečnila v cele, a čí ksicht teď ve skutečnosti začínaly ohlodávat hladové krysy. Mnoha návrhy ceny novopečené otrokyně byl vyprovázen světlonoš, a čím víc jich padalo, tím více spěchal. Vzal jednoho koně, trpaslici zabalil do dvou pytlů a volným krokem se dostal až k bráně. Prošel… je svobodný. Pobídl zcizeného hnědáka a přes všechno ujížděl na sever, jako by mu hořelo za patami. Vytřesenou zrzku pustil z dobrovolného zajetí v pytli od brambor až za hranicemi Redridge. Navigovala jej průsmyky až na území, které ovládal král od Velké výhně. Známí ji nesměli poznat, a tak následovalo ještě mnoho mil strávených v pytli. Cestovali bez oddechu pořád dál na sever k velkému mostu. Tam, jak říkala Gobie, se nachází místo, kde se dá ukrýt, neboť jej znají jen trpaslíci. Usedlost pod horami, která se ukáže jen námořníkům, ale i ti na ono místo zabloudí jen zřídka kdy. Pobydou ve skrytém domě do chvíle, než bude bezpečné se vrátit. Nikoliv k Velké výhni, ale do Darkshire. Stejně jako jiní zatracenci, najdou tam opět klid a domov.
Tato slova by se mohla stát mottem onoho památného dne.
Bylo nebylo, za skládkou náhradních dílů pro ghůly, za deseti znečištěnými vodními toky, kde se dala chytit jen [Bloated fish], za jedním mořem s murloky, dvěma trpasličími mosty a bugnutým portálem, nudili se jedno odpoledne – či spíš v podvečer – členové věhlasného společenství Arathoru doma za/pod stolem. Nebylo do čeho píchnout. Všechen alkohol byl vypitý, a který nebyl vypitý, byl před vypitím schován (pomocí TRP 2) nebo obohacen jedem na krysy. Hradní maskot Jarda měl přeleštěné vše od bot až po uši a v kuchyni byl navařen kotel veledobrého jeziva: raptořího guláše. Bývalý kuchař drezůroval ghůla kostičkou připomínající páteřní blok z mastodonta, současná kuchařka tloukla špačky, Lucan – učeň porodní báby a Gyrama v jedné osobě koukal do blba, a hradní černokněžnice si tišila nervy přebíráním duší, případně upíjením trpasličího lomcováku z placatice dobře uschované za podvazkem. „Nechcete něco k jídlu?“ ptala se dnes už snad popadesáté otrávená kuchařka, jejíž kulinářské umění mělo menší popularitu než umění jejího nahnilého předchůdce Dědka, ač obvykle vařil z velice podezřelých ingrediencí. „Ne, ale z kuchyně něco řádsky páchne. Když jsem šla kolem,skoro to se mnou seklo. Myslim, že to tam potřebuje drobet poklidit,“ pronesla zamračeně ´ta horší tvář Sluníčka´ a dál se prohrabovala v krystalech. „Má pravdu, smrdí to jak bolavá noha,“ přisadilo si do té chvíle nečinně zevlující páže, a sledovalo, jak se kuchařka se žbrbláním posunuje směrem ke kuchyni.
Po nedlouhé chvilce se ozval táhlý neartikulovaný řev kuchařky připomínající spíše hlas paviána v říji. „Přiznej se, cos tam nechal, sněhuláku?“ broukla černokněžnice na ohnilého rytíře zvaného Dědek. Leč rytíř v tom byl výjimečně nevinně. Hlas kuchařky přeskočil do fistule a tentokráte bylo zcela jasně slyšet slova : „spaste duši, je tady drak!!!“ Osazenstvo hradu– či, jak chcete, hrdinové Arathorští – vybuzeni nenadálým povykem vběhli do kuchyně a naskytl se jim zajímavý pohled. V jednom koutě se krčila kuchařka s lívanečníkem v ruce a ukazovala na pult určený k výdeji obědů. Tam se roztahoval drak, tedy dráček. A neroztahoval se, spíše se jen tak placatil na místě, nevěděl, zda má nejprve zvednout pravou zadní, nebo levou přední, a to že má křídla zjistil teprve, když se lekl a přistál v zelné polévce určené pro stráže. Všichni dali hlavy dohromady. Než se zjistilo, co tu drak pohledává, stačil onen srazit všechny džbány z vrchních polic, okoupat se v zásobníku na vodu, spadnout do pytle s moukou a následně do krajáče s marmeládou (borůvkovou), čímž se změnil v zoufale kničící nepečený dezert. Po několika neúspěšných pokusech byl dráček polapen a mezi kýchnutími a kníkáním ze sebe vydával následující zvuky: „Míkomamí z trvalprcků, šutrbutrzpali ce. Fús jánecu, musí kšc.“ Z tohoto projevu nebyl nikdo moudrý a následně se draku nabídlo kde co od mléka přez maso, polévku, Sněhulákův urvaný prst („neřvi, sněhuldo, najdeš si jinej“), krev i guláš. Dráček nabízené pochutiny i nechutnosti ani nepoctil pohledem a vytrvale si kničel své.
Bývalý kuchař se netajil názorem, že by onoho draka nejraději sprovodil ze světa v misce s gulášem, ale brzy došel k závěru, že by to nebylo moudré, neb malý dráček by mu mohl poskytnout šupinu tolik potřebnou k cestě za Prorokem. Proto se jal namáhat závity svého omrzlého mozku a brzy došel k závěru, že slovo „trvalprcků“ by mohlo mít cosi společného s trpaslíky. Přivázal si stále kničící okřídlený uzlíček coby balónek špagátem k ruce a za asistence dvou kolegů vyrazil hledat nějakého čerstvého trpaslíka. Skupince se poštěstilo, ihned u prvního mostu narazili na několik Dark Ironských. Proměnit jednoho z nich v mrtvolu bylo záležitostí vteřin. Dráče ovšem nežralo ani pak, jen vehementně očichávalo mrtvolu trpaslíka. „Ty jsi taky chytrej, Sněhuláku, trpasličí kůži by nestrávila ani míchačka na beton, natož tohle škvrně,“ podotkla hradní černokněžnice (a alkohol tester v jedné osobě) a bez skrupulí podřízla trpaslíkovi hrdlo. Dráček se přesunul k ráně a začal ji oblizovat a oňufávat. Krev trpaslíka mu zřejmě šmakovala víc, jak předchozí předkládané dobroty. „Chtělo by to vylepšit,“ zabrumlalo páže a mečem vytvořilo v trpasličím pivním pupku úhledný zářez. Dráček byl usazen na nové místo a již bylo více než jasné, že potřebuje měkké krmení připravené z trpaslíka. Jen byl jeden problém: jak jej získat?
Rady si věděl zkušený kuchař. Pro všechny případy si s sebou vzal svého slintajícího aportéra (údajně měl i barvářské zkoušky, jen ho do soutěže krásy nevzali pro mírný předkus a křivý nohy). Nyní mu poručil urafnout kus masa z trpasličího břuchu a pečlivě jej rozžvýkat – ovšem, nepolknout. Ghůl se pustil do žvýkání a zbylí dva členové minivýpravy střídavě bledli, zelenali a dušovali se, že už si v životě nedají sekanou. Pokud mysleli, že již nemůže být hůře, těžce se pletli. Ghůl na povel otevřel tlamu, dráček se usadil na jeden z opravdu křivých zubů a začal chlemstat co mu morda dovolovala. Kompletní nacpání draka ovšem shlédl pouze „Dědek“, protože páže i se Sinandou poctivě „krmili rybičky“ v moři pod mostem. Po tomto kulinářském vítězství se těm dvěma, co putovali za Prorokem, dostalo zasloužené odměny. Dráček si přátelsky podrbal záda o Deadovu zbroj a několik šupinek vypadlo na most, pak z mostu a pak do moře. Stejnou dráhu si brzy ne zcela dobrovolně proletěl i ghůl, který měl šupiny posbírat. Všichni i s prskajícím přežraným dráčkem se navrátili do pevnosti, kde úspěch oslavili konzumací posledních uschovaných zásob alkoholu. Dráček se za neustálého prskání provázeného zápachem pálených vousů upelešil za horou špinavého nádobí a od té doby o něm nebylo ani vidu ani slechu. Za dva dny bylo zjištěno, že dráček může být použit už jen leda tak jako mucholapka. Při bližším pohledu bylo zcela jasné, že se udávil množstvím trpasličích vousů ve žrádle. Ale nebylo třeba se obávat, smradlavá vejce zůstala za kamny v kuchyni ještě dvě.
Po dalším dnu bylo více než jisté, že smradlavá vejce, donesená čirou náhodou (původně měla pod rouškou tmy zamořit puchem blíže neurčené místo) do Stromgarde, byla vskutku dračí. Zrovna nazítří večer se do nerušeného ticha hradu ozvalo prasknutí a následně kničení, asi jako když si nezkušený strážný nandá plnou misku záhadného guláše a po několika hodinách se jej snaží za každou cenu dostat z útrob. Ze zmíněné možnosti kvikotu byl okamžitě obviněn hradní kuchař, leč ten s ním neměl společného pranic. Vlastně snad jen to, že kvikot vycházel z kuchyně zpoza kamen. Odtud se také během krátké chvíle vyvalilo oslizlé dráče se zbytky skořápky na hřbetě. Kuchař, vida že má opět starost, zplna hrdla zařval, který že vůl donesl ta zkažená vejce do hradu. V odpověď mu zaznělo jasné „já“ z úst rohaté hradní alkoholtesterky (porouchané), kterážto zrovna hovořila s Gyramem o jakémsi spiknutí olizovačů. Je podružno, proč o tom mluvili, snad byl jeden z nich mírně sjetý – ovšem zlí jazykové tvrdí, že byli sjetí oba dva, protože bavit se o oblizování ghůlů může jen nekrofil, nebo cvok. Aby nedošlo k demolici kuchyně jako v případě prvního dráčete, které skončilo jako mucholapka a guláš, byl kničící okřídlený uzlíček urychleně odtransportován do půdních prostor pevnosti.
Gyram vyjádřil svoji neskonalou radost, že může péči o ukvíkaného dráčka předat ostatním a od potvory se držel v poměrně uctivé vzdálenosti. Kuchař pokrčil rameny a odešel shánět čerstvého trpaslíka. Koneckonců, pro tak vzácnou ingredienci na guláš se musí něco vytrpět. Následovala úprava trpasličího mletého v ghůlí mordě a samozřejmě i konzumace. Dráče se trpasličí sekané napralo jak mikulášská punčocha, tím pádem nebylo na několik chvil schopno letu, a k úlevě všech se drželo ponejvíce při zemi. Vzhledem ke známému faktu, že drakům to rychle tráví, netrval onen klid příliš dlouho. Dráče si po odříhnutí, vůní podobném teplému letnímu dnu kolem rasovny, začalo diktovat další podmínky pobytu. Otevřelo tlamu a pravilo: „Myteh dápanypapů, potompany prd lajsbyl-i. Nežemibyvše sež rali, oni šuky šechnyměli. Teďkopanymy nepa pa-jů, stačí kdyžjápany čumenda.“ Po vášnivé debatě, zda chce drak sexuálně obveselit, či přitáhnout z blízkého okolí nějakou lesbu a taktéž ji pomocí ghůla pro 1000+1 využití změnit na sekanou, se osazenstvo usneslo, že oba názory jsou mylné, ba přímo neuvěřitelně pitomé. Všichni se ovšem shodli na definici slova „prdlajs“, které drak vyslovil více než jasně, stručně a zřetelně.
Ještě před další debatou se zlatovlasý Gyram blahosklonně rozhodl dát dráčkovi trochu lásky, což ovšem blíže nespecifikoval a přítomní se odvraceli, nechtíce být přítomni týrání zvířat. Naštěstí se ukázalo, že pan Teabags hodlal dráče jen trochu pomuchlat a nekazit morální profil okolostojících. Dráček měl ovšem odlišné názory, zalezl pod stůl ke gnomce, vyčuhující mezi polštáři a hudrující na diskriminaci světového gnomstva, a začal jí vehementně očmuchávat kalhoty zapleskané od čert ví čeho. Gyram, ve snaze přiblížit se dračímu myšlení, následoval jeho příkladu ve všech ohledech, avšak posléze byl od svých aktivit odrazen odjištěným ručním granátem. Dráče využilo chvilkové nepozornosti gnomky i Gyrama a začalo poletovat po půdě. Kuchař s Lucanem se jali draka chytat, avšak ten jim uletěl, frnkl pážeti mezi nohama a vypálil do jeho kytlice řádnou díru. Následně profrčel Sinandiným šatníkem a z klubka šatů, rajcovních průsvitných župánků a černých latexových botiček se vymrcasil s podvazkem na krku a saténovou rukavičkou na čumáku. Následoval očekávaný výbuch ze strany majitelky šatníku. Rvala z dráčete zbytky garderoby a to, zmateno jako Goro v Tokiu, se pak stalo snadnou kořistí kuchařovou.
Když očichávání gnomských gatí nepřineslo vysvětlení, Gyram rozkázal, aby jej nalezli ostatní. Sinandě nakázal nalézt řešení v knihách, těm dvěma poručil hlídat nezvedené dráče. Také se pokusil dvorně nabídnout uklizení roztahaného prádélka – ve vší slušnosti, ovšem nebyl ani zdaleka pochopen. „Hrabat se mi v prádle? Tos uhod, poskládam si to radši sama!“ vřískla odvrácená strana slunce, dupla botičkou z dračí kůže, otočila se na podpatku a odešla do knihovny. Gnomka zažbrblala cosi o karetním kazišukovi a následovala společnost, která se přemístila zase do přízemí. I přes těžký šok způsobený nebetyčně odporným rozházením prádla ,pracovala Sinanda rychle a během několika chvil se zjevila v ložnici stráží s pohádkovou knížkou v ruce. Přeskočila svoji oblíbenou Červenou Karkulku upravenou pro orčí potřeby, ba i bůh ví proč založenou Sněhurku a jala se oznamovat, že draci obvykle žerou čisté panny. Kuchař kývnul k dráčeti, které žvýkalo jeho hodnostní odznak a postupně jej rozmělňovalo do molekulárního stavu, a oznámil, že něco takového hledat nebude. V momentě, kdy se začalo mluvit o čistých cudných pannách, stál ve dveřích Gyram a živě se začal zajímat o situaci. Jeho nadšení opadlo, když shledal, že bude muset svému prasárnami absolutně nedotčenému pážeti vysvětlit, co to vlastně taková panna je.
Ještě než stačil prohodit nějaké otřepané klišé o motýlím křídle, ze kterého nebyl setřen pel a lesk, ozval se kuchař, a seznámil páže s tuhou realitou. „No, to je taková ta ženská, co nemá nikoho na protahování.“ Gyram otočil oči v sloup, protože tato definice byla více než nevhodná, nepřesná a mohla na pážeti napáchat velké mravní škody. Kuchař ovšem neskončil a dodal: „Hej, Sin, to aby ses začala chystat.“ Kdyby pohled zabíjel, byl by Dědek, řečený Sněhulák nesporně mrtev – už podruhé. Ovšem nyní mu bylo jen doporučeno aby si zamrazil ten nevymáchaný rypák a dával si na něj sakra pozor. Nutno říci, že si vzal toto doporučení k srdci a ten den už navztekanou černokněžnici nepokoušel. Místo toho to zkusil s drakem, kterému vnutil několik loků trpasličího lomcováku. Dráček si krknul a vzápětí z něj vylétl takový fičák, ze jaký by se nestyděla ani jeho vzdálená tetička Onyxie. Z inventury se tím okamžikem odečetly dvě židle. Po uhašení/dohoření židlí se všichni usnesli, že tedy seženou dráčkovi nějakou pannu – a nejlépe trpaslici, protože jiná by se sháněla strašně špatně. Trestná výprava byla stanovena na osmou hodinu večerní dalšího dne, leč živí míní a ta s kosou mění. Dráče číslo dvě spadlo do sudu s pivem a k zoufalství stráží stihlo půlku vychlastat, než se utopilo – i to zbylé vejce se kamsi zakoulelo aniž bylo nalezeno. Tak či onak, vše zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Osazenstvo se tvrdě poučilo co se týče péče o draky a Dědek s Lucanem mohli díky darovaným šupinám konečně navštívit Proroka.
(Příběh o tom, jak vzniklo individuum jménem William)
V Elwynnském lese v tomto ročním období můžete vidět spousty zajímavých věcí. Srnky pasoucí se na louce, zajíce vesele hopkající po polích, a v neposlední řadě i skupinku hrdlořezů s červenými šátky prodírající se houštím. Idylku jarního lesa občas naruší nečekaný výkřik „Kurva moje voko“ a podobné malebné zvuky.
Dva Defiasové stáli a okraji lesa, jeden ,ten s černými vlasy, pozoroval dalekohledem blízkou farmu. „Co vidíš Williame?“ zeptal se druhý, hnědovlasý. „Devět chlapů, Čtyři ženský a dvě děti. Sou tam dva dělníci, ale ty nebudou chtít umřít za svýho pána, zdrhnou až se objevíme. Proto je musíme dostat první, nechcem aby doběhli pro stráž. Hlídka prošla před deseti minutama, máme skoro dvě hodiny než se ukáže další“. „Výborně“ zabručel hnědovlasý a mávnul ostatní, kteří se krčili vzadu.
Bitva proběhla rychle, sedláci ozbrojení vidlemi a kosami se na moc odporu nezmohli. Když bylo po všem, z obyvatel farmy přežil jediný muž, kolem padesáti let, majitel farmy. Ženy a děti byly ukryté ve stodole. Defiasové vyvázli beze ztrát, akorát jeden přišel o pár zubů když ho jeden ze sedláků v zoufalém pokusu trefil do hlavy kamenem.
Lup nebyl malý, po tom co okradli mrtvé, a pak i přeživší našli celkem osmdesát zlatých, tři zři zlaté prsteny, jeden řetízek a přívěšek se smaragdem. Věděli ale že to není vše. „Kde máš schovaný prachy!“ Vykřikl William a chytil staršího muže pod krkem. „Žádný tu nejsou… sem jenom chudej farmář“. „Jo jasně.. to řikaj všichni“. Zabručel William a hodil starce na židli. Pak ho k ní přivázal a dal mu přes hlavu pytel, všichni Defiasové vyšli ven. „Hlídejte jestli někdo nejde, já to z něj dostanu“ řekl William. Hnědovlasý Defias ho probodl pohledem. „Hele mladej… nezapomínáš tak trochu kdo tu velí?“. „Chceš ty prachy?“. Křikl William a hnědovlasý přikývl. „Tak hlídej!“ dodal William a vešel zpátky dovnitř.
Stařík stále seděl přivázán k židli s pytlem na hlavě. Sotva uslyšel kroky když mu William tvrdou koženou rukavicí dal pěstí do obličeje. Byla to taková rána že i se židle převrátila na záda i s mužem. Stařík byl šokován, nebyl to první nájezd co zažil. Očekával nejdříve otázku než se přejde k té tvrdé části. William nepromarnil ani vteřinu, chytil vědro s vodou z rohu místnosti a pomalu ho začal lít na pytel na starcově obličeji. Když skončil, zkonil se nad starce, uštědřil mu další ránu, tentokrát na žebra. Chytil pytel tak, aby skrz něj chytil i mužovi vlasy, za které zatáhl aby ho na židli postavil. Další rána, tentokrát do břicha. Rychle strhnul pytel, i s několika starcovými vlasy. „Tak kde sou ty prachy!“. „Žádný tu nejsou“ vysoukal ze farmář mezi brekem a lapáním do dechu. William se otočil ke dveřím, kde stál hnědovlasý bandita. V jeho výrazu se mísilo uznání s trochou zděšení. William si s ním vyměnil krátký pohled a beze slova odešel.
Byl zpátky ani ne za minutu, a za sebou vláčel jedno z dětí, dívku, asi dvanáct let. Dovlekl jí před farmáře, chytil jí za vlasy. Vytáhl jeden nůž a položil ho dítěti na krk. „Pořád tu nejsou žádný prachy?“. Farmář zděšením nemohl ani mluvit, pár nájezdů už zažil, ale nikdy takhle brutálních. „Brácho… tohle už je trochu moc“ ozval se hnědovlasý se zádu“. „Drž hubu!“ okřikl ho William. „Tak co…. kde sou ty prachy!“ V..ve..ve… ve stodole, za držákem na nářadí. Vykoktal ze sebe farmář. „Di se tam mrknout“ křikl William na hnědovlasého.
Hnědovlasý se vrátil za pár minut, a v rukou držel dva pořádně nadité měšce, každý minimálně o sto padesáti zlatých mincí. William se usmál, a teprve až teď schoval nůž a propustil rukojmí. Odešel, starce nechal přivázaného k židli. Celá skupinka se pak vrátila do Westfallu. William se celou domu usmíval. Lup byl dobrý, ale na té farmě získal něco důležitějšího, získal tam respekt Bratrstva.
