Autor: Carpio

(Povídka o tom, jak vzniklo individuum jménem William)

Byla už noc. Celý Old Town byl ponořen do tmy. Celá čtvrť spala, jen z místní nálevny se ozýval hluk. Hluk cinkajícího skla, hlasitý smích a řev. Ve tmě před hospodou seděl chlapec. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej. Byl špinavý a pohublý a jeho oblečení připomínalo starý roztrhaný hadr na podlahu. Seděl tam a zíral skrz černou ofinu do tmy. A vzpomínal. Vzpomínal na mámu a tátu.

Na vysokého muže ve zbroji Stormwindské stráže. Na to, jak ho vždycky objal, když se vrátil, i na to, jak před spaním vyprávěl o svých dobrodružstvích. Až se jeho myšlenky dostaly k tomu dni. Ke dni, kdy přišel tatínkův kapitán, a řekl jim, že tatínek už nepřijde. Máma pak už nebyla nikdy jako dřív. Vůbec se nesmála, pořád brečela a dost často pila. I když se hýbala a dýchala, uvnitř byla mrtvá. Proto ho ani moc nezaskočilo, když za ním přišel soused a řekl mu, že to jeho maminka vzdala, a že už je s tatínkem.

Chlapcovo zamyšlení přerušil hlasitý zvuk. Zvon zrovna obíjel dvanáctou hodinu. 
„Výborně,“ pomyslel si, „za chvíli už to začne“. 
A vrátil se zpátky ke vzpomínání. Tentokrát už ale nemyslel na rodinu. Myslel na svoje dny v sirotčinci.

Paní Sarah ho táhla za ucho po chodbě. Byla to stará seschlá baba s přísným pohledem. Ucho ho strašně bolelo, ale nevydal ani hlásku a měl svůj obvyklý kamenný výraz. Dveře ředitelčiny kanceláře se rozletěly. V místnosti bylo několik lidí, všichni pracovali v sirotčinci. Paní Sarah ho za ucho vhodila doprostřed místnosti tak silně, až upadl na kolena. 
„Tenhle fracek se už zase pral!“ ozvalo se místností. Cítil, jak ho probodávají káravé pohledy, jako by byly hrot kopí. Co měl ale dělat? Oni toho chlapce šikanovali, a táta ho vždycky učil, že správnej chlap se vždycky zastane slabšího. 
„Williame… Williame,“ řekla ředitelka a podívala se na chlapce. „To už je tenhle týden potřetí, a to je teprve pátek“. 
„Je to fracek nevychovaná,“ ozvala se Sarah. „Nikdy z něj nic pořádnýho nebude,“ dodala a vydala se směrem do kouta. 
Chlapec už věděl, co ho čeká. Náhle ho na zádech zapálila rákoska. Zatnul svaly v obličeji, ale nevydal ani hlásku. Po šesté ráně mu začala po tváři stékat slza, ale pořád měl svůj kamenný výraz. A konečně, desátá rána, hotovo. 
„Za trest budeš celej měsíc umývat nádobí, škrábat brambory a zametat chodby!“ ozvala se Sarah a odnesla rákosku zpět do kouta. 
Chlapci to ale bylo jedno. Věděl, že zítra už tu nebude, měl všechno, co potřeboval. Pilník na železo, lano, kleště. Vše pečlivě ukryté ve slámě na své posteli. Definitivně se rozhodl, dneska odsud konečně zmizí.

Tok myšlenek přerušila ostrá bolest v břiše. Už dva dny nejedl. Chytil se za břicho a tiše zasténal. Když dneska vše půjde dobře, vydělá si na jídlo na několik dní. Chtěl se vrátit zpátky k přemýšlení, když se z hospody vymotal první opilec. Byl tak opilý, že se složil na zem, sotva se vymotal ze dveří. 
Chlapec došel k muži a potichu řekl: „Pojďte, pane, pomůžu vám domů“. 
Opilec zamumlal něco, co asi mělo znamenat „Díky, ty seš ale hodnej kluk“. 
Chlapec pomohl muži na nohy a vyrazili. 
Jak tak procházeli úzkými uličkami Old Town, chlapec si muže prohlížel. Snubní prsten? Ne… moc riskantní. A co měšec? Je skoro prázdný, a dobře přidělán. Snad mu aspoň jeho žena dá pár mincí, nebo něco k jídlu za to, že muže odvedl domů. Opilec ztratil balanc a zamotal se. 
V tu chvíli chlapec spatřil, co hledal. Kapesní hodinky, zlaté, se jen tak houpaly na tenkém řetízku, rovněž zlatém. Přezka, kterou byl řetízek přidělán k mužově kapse, byla jednoduchá. Otevřít ji nebyl pro chlapcovy malé ruce problém, zvláště když byl muž takto opilý. Hodinky změnily majitele, rychle a nepozorovaně. Za ty hodinky dostane dost peněz, dost na jídlo na několik týdnů, možná i na měsíc. 
Za to, že muže odvedl domů, ještě dostal od jeho ženy kousek koláče. Snědl jen půlku, druhou si nechá na ráno. Původně měl v plánu dnes obrat víc lidí, ale s takovým úlovkem už to nebylo třeba. Našel si klidné zapadlé místo a uložil se ke spánku. Spalo se mu špatně. Věděl, že to, co dělá je špatné, ale nějak přežít musel. Pracovat nemohl, poznali by ho, a poslali zpátky do sirotčince, a tam se už nikdy nevrátí. Co by si asi pomyslel táta, kdyby ho viděl?

Chlapec sáhl po klice a otevřel dveře do zastavárny. Byla to tmavá zaprášená místnost. Za pultem stál starý muž, hubený a šedivý. Byl to známý překupník. Chlapec pomalu došel k pultu a s úsměvem na něj položil hodinky. Překupník vytřeštil oči. Chvíli cosi koktal… pak ze sebe vypustil „počkej tady, hned jsem zpátky,“ sebral hodinky a zmizel z krámu.

William znuděně přejížděl očima po obchodu, už čekal skoro hodinu. Rozrazily se dveře, a dovnitř vešel překupník spolu se dvěma muži. Jeden byl plešatý hromotluk, měl kulatý obličej, odstáté uši a placatý nos. Druhý byl vysoký a hubený, vypadal jako vesnický buran. Veliký nos, předkus, a křivé zuby. Oba vypadali, že nepobrali moc rozumu. 
„Chse tě fidět šéf,“ zašišlal muž s předkusem směrem k chlapci. 
„Kdo je váš šéf?“ zeptal se chlapec, i když moc dobře věděl, kdo to je. Říkalo sem mu Dirk, tahle část Old Town mu patřila. Nikdo si tu nedovolil nic ukrást, aniž by měl jeho svolení. Většinou ale nechával malé zlodějíčky být. Šlo mu jen o velké ryby. Ty hodinky byly asi moc. 
„To zjistíš,“ zabručel naštvaně hromotluk s kulatým obličejem, chytil chlapce a odvlekl ho pryč z krámu.

William se bránil, kopal a máchal rukama, ale nebylo mu to nic platné. Hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou. Určitě ho teď zabijou. Kvůli hloupejm hodinkám, kvůli pár mincím, teď umře. Když se konečně uklidnil, byli někde v podzemí. Dlouhá kamenná chodba. Pochodeň, kterou držel jeden z mužů, osvětlovala jen malý kousek chodby. Nakonec došli k dřevěným dveřím. Za dveřmi byla ohromná místnost. Uprostřed místnosti bylo ohniště, kolem něj bylo několik hromádek slámy. Zřejmě postele. V rohu bylo několik starých stolů a židlí, na kterých sedělo několik mužů, a v klidu popíjelo. V druhém rohu byl barový pult, s opravdu železnou zásobou levné pálenky. Celá místnost byla tmavá a zatuchlá. Místností prošli k dalším dveřím. 

Za nimi byla další místnost. Byla menší než ta původní, a mnohem lépe vyzdobená. Na zemi byl koberec. V místnosti byla postel. Pravá postel, s matrací. Zlaté svícny, stříbrné tácy. Na stěnách visely obrazy. V rohu byl stolek a dvě pohodlně vypadající křesla. Vypadalo to tam jako v královském paláci. Tedy až na to, že to byla zatuchlá místnost někde v podzemí. U prostřed u stolu seděl muž, nepochybně Dirk, a počítal hromadu zlatých mincí, co byla na stole. Dirk vypadal úplně jinak, než si chlapec představoval. Čekal zrůdu, ale před ním byl normální muž okolo třicítky. Průměrně vysoký a svalnatý. S hnědými vlasy po ramena. Hladce oholen. A velmi dobře oblečen. 
„To fon… ten fo ftipnul ,“ řekl muž s předkusem a položil před Dirka na stůl zlaté hodinky. Dirk zvednul hlavu od hodinek a podíval se do místnosti. 
„Vypadněte, s tím klukem to vyřídím sám.“ 
Muži odešli, v místnosti zůstal jen Dirk a chlapec. 
„Kolik ti je?“
Chlapec koukal do země a mlčel. 
„Tak kolik ti je, sakra!“ zakřičel Dirk a praštil dlaní do stolu, až se mu z něj na zem skutálelo pár zlatých mincí. 
„D…d… d… dvanáct,“ vykoktal ze sebe William. 
„Čeho se bojíš?“ 
„Nechci umřít, pane, tady hodinky jsem krást neměl, já vím. Ale měl jsem hlad, a…“ 
“Nezabiju tě,“ přerušil ho muž, „ale musíš pro mě něco udělat. Řekni mi, jak se ti podařilo tomu starýmu Samovi sebrat ty hodinky? Kluci se je snažej ukrást už pár týdnů. A víš ty, co? Posadíme se k tomu.“

Tak se oba posadili na křesla a Dirk nabídl chlapci kus pečeného kuřete. Chlapec se rozzářil. Maso neviděl přes týden.Chlapec mu převyprávěl celý příběh. Na konci vyprávění se muž s úsměvem podíval na chlapce. 
„Ty seš ale hlavička co?“ řekl a pohladil chlapce po hlavě. „Co kdybys tu s náma zůstal, je tu teplo a dvě jídla denně. A když se od chlapů naučíš pár triků, vyděláš si víc než obíráním ožralů. Máš totiž něco, co mejm chlapům chybí“. 
„A co?“ podivil se chlapec. Muž se usmál a poklepal prstem chlapci na čelo. 
„Umíš používat hlavu,“ řekl a začal se smát. „Tak se jdi seznámit s chlapama.“ 
Chlapec už byl na odchodu, když ho Dirk zarazil. 
„Málem bych zapomněl, tady máš podíl za ty hodinky“ řekl a podal chlapci pár mincí. Když se podíval do dlaní, nevěřil svým očím. Tři zlaté. Tolik peněz nikdy neměl. Poděkoval a s úsměvem odešel z místnosti.

(Událost při níž zmizel „Dědek“ – časově je možno ji zařadit mezi konec na Soulwellu a začátek na Gamenode)

Po dřevěné podlaze hostince přecházela Sinanda a okolostojící obyvatelé – i náhodní posluchači – si mohli vyslechnout fakta pronášená s kadencí goblinské opakovačky. „Pochybuju, že okolí bude čekat, až se zima zeptá, kde že jsme proflákali léto. Je nutné získat nazpět zásoby, zbraně, řemeslníky…už tak je zdejší kraj vycucnutý až hanba povídat. Nemluvě o tom, že je tady spousta těch…jak jsi to řekl, Dědku?“ Sinanda se obrátila na ne příliš živého rytíře navlečeného (z náboženských důvodů) v zářivě zlaté zbroji – onen rytíř, zvaný Dědek, se zachechtal a opáčil, že je podružno, zda dříve řekl „pytle vší“ nebo „bleší cirkusy“, prostě v tom vidí obtíž. „Skvěle, takže to zvládneme i s bleším cirkusem za humny. Každá ruka bude dobrá,“ ukončila debatu o parazitech Sinanda. „A na tebe blechy beztak nejdou. Teď zbývá otázka, kde začít? Potřeba je vše a tenhle kraj bude ještě minimálně na rok podobný děravému pytli do kterého jen sypeš, ale nic z něj nedostáváš.“ Nyní se ozval třetí hlas – patřil klidně vyhlížejícímu chlapíkovi v napucované zbroji s odznaky Alteraku.

„Měli bychom začít se zbraněmi a nástroji. Co se zvyšují počty vojáků, kvalitní ocel a kovy obecně jsou nedostatkové zboží. Jejich ceny letí vysoko a není možné si je dovolit dovážet.“ Sinanda promnula čelo. Celá ta věc byla těžší, než se očekávalo. „V tom máš sice pravdu, Angelusi, ale máme snad nějaké místní zdroje – a pokud to situace vyžaduje, využijeme je do posledního kousku. Podle map zde měl být před pár lety důl. Co je s ním?“ Odpovědí jí bylo pozvednuté obočí obou debatujících. „Byl, ale je to peleš, kde sídlí jen ty Dědkovy zablešené žoky a pavouci. Nevíme, zda tam ještě něco je,“ mávl rukou Angelus. Rohatá černokněžnice vykouzlila na tváři široký úsměv. „Pánové, je na čase to zjistit a pozdvihnout tenhle kraj z prachu opět pevně na nohy.“ Sinanda s úšklebkem sledovala jak ti dva před ní střídavě blednou a zelenají. Jít ven v tuto hodinu nebyl nejšťastnější nápad. Komu by se chtělo… „Ovšem, pokud se vám nechce pytlíkovat s něčím, co by vám mohl nějaký líný přivandrovalec zase sebrat, budiž,mám pro vás jiný úkol – a na jiném místě. Najdete můj starý koberec, který jsem mívala ve Stromgarde. Bude s ním zábava.“

„Myslíš TEN koberec?!“ vybafl na ni Dědek. „Jakej koberec…?“ nechápal situaci Angelus a usilovně se snažil rozpomenout, oč jde. „Pamatuješ na Stromgardský sklepení?“ nadhodil Angelovi pomocnou otázku Dědek a jen sledoval, jak se v Sinandiných očích objevují potutelné a tak trochu zlověstné ohníčky. „Má na mysli moji oblíbenou hračku z dřívějška,“ broukla směrem k divící se drahé polovici. „Nikdy jsem neslyšela žádnou světlušku tak náramně ječet. Ten strach a hrůza v jeho pohledu byly jak pohádka na dobrou noc – a nedívej se tak na mne – potřebuju mezi ostatními činnostmi trochu rozptýlení. Ne že by mne přebalování naší ratolesti nebavilo, ale je nutné trochu rozvířit nudu a dění kolem.“ „Vážně si myslíš, že je nejlepší doba pro mordování toho pala… ehm – koberce, Sin?“ snažil se úkol oddálit Angelus. O to více byl překvapen, když Sinanda vzala jeho nevýraznou námitku na vědomí. „Máš pravdu. Není na to vhodná doba…“, s těmi slovy se zvedla a zamířila ke schodům. Na půl cesty se ještě otočila, jako by zapomněla nějaký detail. Její rty se roztáhly ve velmi spokojeném výrazu a vyslovily názor, že světlušky se nejlépe děsí po ránu.

Hledání koberce se protáhlo. Ne že by nebyl nalezen – o což se postarala čtveřice ve složení Dědek, Lucan, Es a Jasmína – jen v něm chyběla „náplň“ bez které byl koberec o mnoho méně zábavný, než se předpokládalo. Prozatím bylo zjištěno, že ona „náplň“ koberce se připlazila do pevnosti v Hinterlands, kde byla přiožralými trpaslíky uvedena do slušnějšího stavu, z koberce byla učiněna rohožka a onen zábavný vnitřek se vydal na cestu na jih za nějakým Poxtonem, nebo Paxtonem. Proč? Čert ví. Nutno říci, že celá věc by měla i zajímavou dohru, nebýt toho, že v pevnosti při řešení další cesty došlo k poměrně hlasitému rumrajchu a drobné události, která se v jistých kruzích zve katastrofou. Končilo to pádem stropu, zraněním potažmo zabitím několika syndikátů a prapodivnou zlatavou září, která na dobu zhruba jedné minuty zaplavila okolí. Co se v pevnosti skutečně dělo, nikdo ze syndikátů nezmínil – ba i přímí účastníci mlčí jako hrob. Jedno je však jisté. Od onoho večera nebyl spatřen jeden z řad vysokého důstojnictva.

(OOC: Zkrátka – Dědek po drobné IC neshodě zmizel s tím, že šel pro radu za svým pánem na Gyramland – později se naštěstí vrátil i se svým aportérem.)

(Event který časově spadal do doby strávené na Soulwellu potažmo Gamenode)

Ještě jeden kopec, pak srázné údolí a bude na místě. Berthall spěchal, co mu stále pochroumané svaly dovolovaly. Bylo to už poměrně dlouho, co jej v boji na posvátné elfské hoře Hyjalu odhodil ohnivý zplozenec zla, a zranění způsobená nárazem do stromu, se i přes veškerou snahu léčitelů hojila jen pomalu. I pouhá jízda na koni napínala míru jeho vytrvalosti k prasknutí, ale pořád lépe, než jít celou cestu pěšky. „Tam bych došel, ale zpět by mne odnesli na márách a bradou vzhůru“, pomyslel si a popohnal koně blíž k trpasličí pevnosti v Hinterlands. Doufal, že nepotká nikoho, kromě trpaslíků – pokud možno přiopilých. Osoba, za kterou jel, byla skryta u trpaslíků už přes rok, aniž by věděli, kdo je. Pousmál se – na chvíli najde pochopení, radu a klid. „Pokud nebyla odhalena“, ozval se mu v hlavě varovný hlas. Berthall jej zaplašil jako otravnou mouchu a popohnal koně do svižnějšího klusu.

Do trpasličí pevnosti dorazil k polednímu. Sotva jeho boty zaharašily u vstupu do velké společenské místnosti, od krbu se pootočila postava v rudé kápi, z pod které žhnuly zlatavě se lesknoucí plazí oči. Saristrasza ,ukrývaná před venkovním světem -a hlavně před černou letkou, neztratila nic ze své impozantnosti, byť zvolila lidskou podobu. „Dlouho jsme se neviděli, kapitáne,“ zazněl místností tichý, kultivovaně znějící hlas. „Už jsem měla nutkání vydat se ven na vlastní odpovědnost a zjistit, co se děje.“ Berthall se uklonil. „Rád vás vidím živou po tom, co se stalo venku. Naprostá spoušť.“ Saristrasza sklopila pohled. „Sama země naříkala – a vše živé s ní. Nečekají nás lehké časy… řekněte, přežili všichni z vašich – tedy našich – přátel?“ „Byly ztraceny velké části našich jednotek, několik lidí je nezvěstných. Navíc zaútočili nemrtví a vnesli do situace ještě větší chaos,“ odpovídal po pravdě Berthall. „Na hoře Hyjalu pak došlo k dalším nepříjemnostem a je více než jasné, že se na světlo vydral ještě jeden nepřítel, pominu-li černou letku.“ „Kdo?“ pozvedla tvář Saristrasza, jako by nevěřila tomu, že situace může být ještě horší. „Ragnaros, paní,“ vyřkl to prožluklé jméno Berthall. „Lituji, že vám to musím oznamovat právě já.“

Berthall odjížděl z pevnosti v Hinterlands poměrně pozdě, ale s úsměvem. Saristrasza zachovala svoji identitu v tajnosti a nikoho z okolních obyvatel by ani v nejmenším nenapadlo, že v trpasličí pevnosti sídlí drak. Navíc mu pomohla od úporných bolestí, které ho sužovaly od boje na Hyjalu. Cesta nyní ubíhala rychleji. Kolem byl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by moh být porušen. Berthall si dovolil polevit z obvyklé ostražitosti a zamyslel se nad tím, jak se vlastně všechno semlelo a proč je jedním z mála lidí, kteří požívají dračího vděku. Začalo to tak: skupina alterackých a stromgardských vojáků se před nějakými patnácti měsíci vypravila na obhlídku. Nalezli černého draka ničící hnízdo rudých. Sebrali skořepinu vejce coby důkaz a měli se k odchodu. Po několik následujících týdnů vídali černého draka častěji a nenapadlo je nic lepšího, než žádat odpovědi na místě nejvyšším. Z Alteraku bylo vypraveno poselstvo přímo k Alexstrasze. Oběma pověřeným se klepala kolena, ale byli přijati vlídně, ba byli dokonce požádáni o pomoc s nalezením dračice, která přišla o snůšku.

Dračice byla nalezena dílem náhodně. Trollové v okolních vesnicích totiž až nápadně často hovořili o velké hostině a masu které spadlo z nebes. Už ten fakt, že vzduchem poletující tvor by nasytil více jak padesát trollů, byl krajně podezřelý. Úderná skupina vzala jednu trollskou vesnici po druhé a obracela je naruby. Nakonec bylo zjištěno, že velká žranice se má konat v okamžiku, kdy „maso už nebude pálit“, což bylo neklamné znamení toho, že ono „maso“ ještě žije. Nebýt intervence ze strany spojených alterackých a stromgardských sil, pochroumaná Saristrasza by byla vskutku rozporcována a snědena trolly. Vzhledem k tomu, že přechovávat tento nenadálý úlovek ve stromgarde by bylo příliš rizikové, byla dračice ponechána pod dohledem felčarů v trpasličí pevnosti – kde ostatně žila až do teď. Jinak to ani nešlo. Černých přibylo, nyní byli dva a zdálo se, že čistí okolí od potenciálního nebezpečí, aby mohli sami hnízdit. Stejně jako předtím jeden z nich pocuchal Saristraszu, napadli nyní oba jejího druha jménem Narillasanz a smetli jej z oblohy. Proti rozměrnějším černým neměl šanci a po krátkém boji byl zabit.

Mezi tím vším se podařilo i zjistit, koho že mají severní země proti sobě. Po cestě nazpět po stopách černého draka (které vedly až na Outland) bylo více než jisté, že zde neoperuje jeden drak, ale rovnou dva. Obsidia a Hemathion. I když nebyli z nejmenších, dokázali se i skrývat v belfské podobě. V té skutečné jejich křídla zakrývala oblohu a rozměrově několikrát převyšovali skromnou výpomoc z řad rudé letky. O síle draka se přesvědčil i Seitheach. Ve snaze rázně utnout řádění černých, se pokusil Obsidii eliminovat ručně ve chvíli, kdy se chystala k odpočinku u vodopádu v horách Hinterlands. O marnosti svého počínání se přesvědčil v momentu, kdy se ohrožovaná dračice proměnila a začala jízda, na kterou neměl Seitheach do konce života zapomenout. Dračice vzlétla do vzduchu a ve snaze jej setřást z krku, jím flákala o stromy a vše, co bylo v dosahu. Reflex klíštěte opustil statečného elfa ve chvíli, kdy byl několikrát otlučen o strop jeskyně, do které Obsidia vlétla. Z nepochopitelných důvodů ovšem elfa nezabila, ale co nejrychleji a velmi hlučně opustila oblast. Od té doby nebylo po černých dracích v oblasti ani vidu ani slechu. Teď, když přilétl Deathwing, bylo vše jinak. Samostatně se pohybující rudý drak nebyl v bezpečí a Sarisztrasza byla donucena cestovat mimo severské země nepoznána a už vůbec ne vzduchem. S bandou trpaslíků – archeologů se měla dostat jižněji – směrem ke Stromgarde, ovšem nevyzpytatelné moře zaneslo jejich loď až příliš daleko – štěstí, že se před příď postavil přístav Stormwindu a neskončili někde v džungli Stranglethornu. V hostinci Darkshire narazila na několik lidí, kteří se chystali k cestě zpět na sever. Jakýsi oplátovaný rytíř jménem Lucan cestoval „na zkušenou“ do morových zemí a jeden méně živý exemplář rytíře se chystal právě do Stromgarde. Cesta probíhala poměrně v klidu, až do chvíle, než bylo třeba přejít přes hořící pláně, které byly, jsou a budou zamořené černými draky a orky klanu Blackhand.

Cesta dál nebyla snadná, i když se ke skupině přidala dvoučlenná dámská posila. Tmou, ozařovanou pouze lávovými jezery, se pohybovalo dost nepovolaných očí, které mohly snadno zjistit, proč jim tak nesourodé uskupení leze přímo do chřtánu a necestuje bezpečněji – vzduchem. Netrvalo příliš dlouho a nastala první konfrontace – protivníkem bylo malé černé dráče. Jeho velikost nečinila jakékoliv potíže, ovšem mrštnost, s jakou se vyhnulo letícímu Deadovu krumpáči, a hlasité kvičení, když mu dobře mířená šipka poranila křídlo, nadělaly vrásky všem. Přítomnost rudé dračice byla odhalena, takže se daly čekat už jen potíže. Nemuselo se na ně čekat přílišnou dobu. Nastaly ihned po vchodu do černé hory. Čekala tam skupina orků, vyžadující vydání draka do jejich rukou. Nu, prostě evidentní střet zájmů končící prolitím hektolitru orčí a dračí, potažmo trpasličí krve. Z černé hory vystřelila skupina jako by jim za patami hořelo – a také že ano, dark ironští trpaslíci je naháněli až k průchodu do jezerní země. Po několika pozvánkách na pivo a vyčerpávajícím pochodu bažinami se všech pět cestovatelů dostalo až do Stromgarde. Přivítání patřilo k těm přívětivějším. Všichni si oddechli a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Jen dračice odcházela z dlouho plánovaného setkání poněkud rozčarována (pokud se dá z dračího výrazu alespoň trochu číst) a odlétla směrem k horám bez vřelejšího rozloučení. Co se v pevnosti stalo, nikdo nevěděl – tedy, skoro nikdo.