Rubrika: Nezařazené příběhy

Vzhledem k tomu, že se začínají množit povídky a další věci, které mají nějakou návaznost na Vaše postavy a Darkshire, ovšem na Drby jsou příliš velké a do kroniky nepasují, prostě je šlehejte sem. Do nadpisu hoďte, které postavy se to týká, aby v tom nebyl guláš, nebo bramboračka, no a s chutí do psaní (a čtení).

Pozdní noc, nebo snad i brzké ráno ve Stormwindu. Venku jsou jen noční stráže, které půjdou za pár hodin na střídačku, něco nekalých živlů, případně opilců. Ptáci ještě ani nepípnou, je příliš brzy na to, aby začali probouzet den. Po městě je mrtvo, tedy až na uličku, vedoucí od trpasličí čtvrti. „Pocéééém, ty chlupáči!“ ozvalo se do nočního ticha zahalekání. „Já tě vobejmu – škyt!“ Nesourodá skupinka, sestávající ze dvou lidí a třech trpaslíků s medvědem se zjevně navracela z nálevny ve veselé náladě. V tak veselé, že jeden z lidí buďto platil svým oblečením, nebo mu bylo příliš horko… zkrátka, vyšel z hostince tak, jak jej prozřetelnost stvořila. „Přestaň blbnout, člověče“, domlouval mu jeden z trpaslíků. „Drobet sis líznul a hned tramtejlíš. Ještě že tam po tý rvačce nepřišly stráže, co ti sakra přelítlo přes frňák?“ Druhý člověk, napomáhající ve transportu naháče, jen pokrčiil rameny. „U těch světlonošů jeden nikdy neví. Třebas se mu zatmělo na cimbuří.“ „Nekecejte,“ přerušila debatu zrzatá trpaslice s báglem a loutnou na rameni. „Ať ho dostaneme k felčarovi, než nás zblejsknou stráže. Todlenc by bylo minimálně na pobuřování i u velký výhně.“ „Lidi jsou tentononc, cimprlich,“ zakončil to druhý z trpaslíků, honosící se umně spleteným šedivým vousem, nesoucí pytel se zbrojí. „A šupem, schováme ho mezi sebe a táhnem, támdle jde hlídka.“ 

Transport proběhl úspěšně. Naháče si nikdo nevšiml a nedlouho po vysvětlení situace místnímu narychlo probuzenému felčarovi, byl nadopován experimentální tinkturou na rychlejší střízlivění (rozuměj dávidlem). U procedury zůstali jen trpaslíci, další kamarád z mokré čtvrti se vytratil s tím, že se musí aspoň pár hodin prospat. O dvě poblitá vědra později už se odebral pryč i jeden z trpaslíků, prý že na posed, na čekanou. Druhý že prý počká, tak se jen opřel o pelest, zul boty, hlučně si prdnul a v mžiku byl v limbu. Trpaslice si pod hlavu hodila batoh a spala taky. Dotyčný naháč, tedy světlonoš, který momentálně bolestně střízlivěl, se jmenoval Trey. Trey Lightforge, abychom byli přesní. Dostal se do hostince po velmi dlouhé opilecké procházce, která zahrnovala ztropení několika výtržností, spáchání trestného činu proti zákoníku Draenei, navštívení mnoha cizích území a v neposlední řadě dvě cesty přes oceán. Nyní se jeho hlava pomalu vracela do normálu, tlakem připomínala goblinský pátrací balon a bolela jak střep. Převalil se na lůžku a hlasitě vydechl. V lebce se opět rozbušili permoníci a sebemenší zvuk přidával jejich kladívkům na razanci. Ležel a snažil se uvědomit, kde je a co tu ke všem kozlům dělá.

Upamatoval se na veliký zářící objekt, který k němu hovořil  – i na svoji hlasitou a svatokrádežnou odpověď, po které měl co dělat, aby vzal z Exodaru čáru před zbraněmi tamních rozkacených obyvatel. „Pro Světlo, co jsem to vyváděl…“, zaskučel a permoníci vyměnili kladívka za sbíječky. Pomalu se rozpomínal na některé detaily a věru rád by je zase ihned zapomněl. Po tělesné kocovině nastupovala i kocovina mravní, a ta tedy měla grády. Bylo mu zle zvenku i zevnitř, žaludek hlásil stop stav a on sám měl pocit, jako by předtím celou noc lízal dno ptačí klece, v horším případě pozadí jezevce. Shodil jednu nohu z postele, aby věděl, kde je v tom roztočeném a kymácejícím se pokoji podlaha. „Kruci, dávej pozor, kam šlapeš“, ozvalo se z pod jeho nohy nevrlé zabrumlání. „Nejseš tady sám.“ „Kde …je „tady“, osobo?“ zablábolil ležící a snažil se nevnímat létajícího růžového elekka, který do něj vytrvale dloubal chobotem. „Tys byl večer vážně na mraky, člověče,“ promluvil od vedlejší postele ospalý ženský hlas. „Jseš ve stormwindským lazaretě. Včera ses U prasete s píšťalou zlinýroval takovým způsobem, že ses ze všeho svlíknul, skákal po stolech, vyděsil pár ženskejch a povalil dva mý bratránky.“ Trey zavřel oči a doufal, že to je jenom zlý sen. Je přece světlonoš! Tohle nemůže být pravda! Měl ale pech. Byla.

Do hodiny byl sice schopen vstát, ale špatně mu bylo jako ještě nikdy. Trpaslíci jasně doporučili jediný lék. Pivo. „Ále žádný lidský patoky, to muší bejt z hospody u strážnice u velký výhně!“ argumentovala trpaslice. Slovo dalo slovo a trojice se po zběžném upravení vydala ke stanici gnomské rychlodráhy. „Nestrkej šňupák z vozejku,“ upozornil ho dobrácky šedovousý trpaslík. „Zvlášť když jsi v takový kondici, že by tě porazil i kobold.“ „Fouknutim z pravý nosní dírky,“ přisadila si zrzka a pro ukrácení času začala brnkat na loutnu. Během cesty Trey poznal i jména a profese svých svérázných zachránců. Hrothagar byl lovec a Gobie prospektorka. K praseti s píšťalou došli „na jedno“ a dopadlo to takhle. „Helej, dlouháne, jak ses moh tak strašně zmatlat? Cos všechno pil?“ zajímal se šedovousý. „Tu kombinaci si musim taky zkusit.“ „Nevim,“ hlesnul tázaný zničeně. „Ale to bude taková ostuda…“ „Klídek, dáme tuplák a vono se to spraví, no né?“ neztrácela optimismus trpaslice. „Něco vykoumáš.“ Netrvalo dlouho a vozík podzemní dráhy dorazil do Ironforge. Trpaslíci šli po paměti – a nebo po čichu, a dorvali Treye do dříve zmíněného lokálu. Měli pravdu, po jednom tupláku jej přestávala bolet hlava, ale co bylo horší, začala se mu vracet i chuť. Zapomněl na varování spolubojovníků z Darkshire, že trpasličí pivo je zlo, a objednal si další. 

A další, a další… z léčení se během pár hodin stalo něco, jako pitka na rozloučenou, ke které se s halasem a upřímností sobě vlastní přidávali okolní štamgasti. Pivko chutnalo, korbele se měnily a nebylo divu, že Trey další ráno nejen že nevěděl, jak se dostal do postele, co mu na břiše dělá spící vyžraný kocour zvíci menšího pivního soudku, ale co hůř, chudák světlonoš nevěděl, čí ta postel vlastně je. Uklidnilo jej než to, že majitelka onoho kusu nábytku spala oblečená, v křesle a s prázdným tuplákem v ruce. Jen ta bolest hlavy nebyla tak strašná jako předchozí den. „Zdejší pivo je sice zlo, ale jen v některých ohledech“, pomyslel si. „Koneckonců, nedopadlo to tak špatně.“ Kocour, kterému se nechtělo ležet na pohyblivém polštáři, mňoukl, líně seskočil na podlahu a začal se po spící trpaslici dožadovat snídaně. „Dej pokoj, mizero vousatej,“ odbyla ho poměrně vlídně. „Ještě spim.“ Leč kocour nepovolil a trpaslice se se zívnutím a brumláním, nikoliv nepodobným medvědímu, soukala z křesla. „Héršvec, co jsem pila, že nechrápu kde vždycky?“ broukala trpaslice, drbaje se za uchem. Po pohledu na vyplesknutého nocležníka pronesla akorát dvě slova. „Ahá! Pívo?“ Odmítnutí by bylo na krevní mstu, nemluvě o tom, že měl Trey vskutku vyschlo. Při ranním korbeli na spravení hostitelce řekl, kterak se zřídil, co napáchal v Exodaru a tak trochu i proč. Trpaslice ještě ani oběma nenačepovala podruhé, když se shora ozvalo zabušení na dveře. Zrzka zakoulela očima a s pustým zaklením šla otevřít.

„Kdože seš?“ vybafla na neviděného hosta trpaslice. „Jo ták, že jako úklidová četa? Ahá, a z Darkshire? Jó, to je tam na jihu, což?“ Trey protáhl čumák. To, co vypadalo jako relativně příjemné probuzení, bude asi nepěkné ráno. „Nujó, tak když ho máte na starost, tak to jó,“ zahlaholila hostitelka. „Ale tady u mně ničehož nic nevyved, jenom se prospal – a poďte na jedno.“ Světlonoš jenom čekal, kdo se objeví. Zda nějaký strážce z hlídky, případně velitel Berthall. Skutečnost byla o chlup horší. Ve stopách jeho opileckého řádění šel Lord osobně a když jej viděl, netvářil se dvakrát nadšeně. „Co jsi to ke všem ďasům vyváděl?“ začal Angelus. „Po tom, co jsi vyvedl v Exodaru, mi jeho eminence Arcibiskup umyl hlavu tak, že se v katedrále třásla okna až do večera! Celé město z toho bude mít potíže!“ Trey namítal něco na ten způsob, že to vyřídí a obhájí se sám, ale Lord jej pomalu nepustil ke slovu. „Uděláš nejlíp, když se u nás schováš pod hospodou než se na to zapomene,“ zpražil jej. „Je na tebe vydán zatykač – a jestli tu roztržku diplomati neurovnají, budu z toho mít sakra problém i já! Vem si něco nenápadného a jdeme, než tě začnou hledat i tady.“ „Já si to vyřídím sám“, oponoval Trey sebejistě. „Když to vysvětlím, arcibiskup mně přece musí pochopit.“ Lord se podivil, ale vědom si situace, přemlouval jej ještě chvíli, jenže se světlonošem nehnul a odešel s nepořízenou. „Tyžbrďo, jsi docela v kaši,“ poznamenala celou dobu nezvykle tichá trpaslice. „Esli chceš, tak se tady můžeš na čas zašít, než zase vyrazim pryč.“ 

„Děkuju, ale to nebude nutné“, pronesl Trey zamyšleně. „Je pravda, že bych byl ve zbroji nápadný. Mohl bych ji u tebe nechat a převléknout se do něčeho obyčejnějšího?“ Zrzka přisvědčila a začala se prohrabávat v truhle. „Košile ti bude možná krapet větší, gatě zas krátký, ale to se nějáko udělá. S vestou a pletenýma vysokýma fuseklema to bude vypadat normálně.“ Brzy již byly kusy garderoby vyložené na křesle, světlonoš se do nich navlékal a zbroj se kus po kusu stěhovala pod postel. „Jó, je to ucházející,“ hodnotila jeho vzhled. „Vyřiď si to všecko, dlouháne, a pak se stav pro ty plechy – a na pívo.“ Trey se musel zasmát, trpaslíci byli s pivem prostě nesmrtelní. „To přijdu, a tentokrát platim já.“ Rozloučil se s hostitelkou a s přáním pěkného dne vyšel z přízemního domku, aby ve Stormwindu vysvětlil a napravil to, co napáchal. Leč celé to ani zdaleka nevyšlo podle jeho přestav. Po tom, co se v katedrále představil a řekl, proč přišel, se na něj sesypaly stráže a bez toho, aby rozběsněný arcibiskup promluvil jediné slovo (kromě kleteb vedoucích až do horoucích pekel), jej odvedly. Bez jakýchkoliv průtahů byl prohledán a uzamčen do „klády“ ve smrduté a studené kobce v odlehlé části města. Tohle sakra nevypadalo jako oficiální vězení. Trey si připomněl Lordova slova a došlo mu, co Angelus myslel tím, že politické zajetí ve Stormwindu není to, co by zažil rád. Možná jej měl poslechnout. 

Strávil v kládě dlouhou dobu. Bolela jej kolena a záda už pomalu ani necítil. Kolem cely sem tam cvakly kroky strážných, z chodby se ozvalo tu zachraštění řetězu, tam  údery, pištění krys a vzdálený křik. Podle útržků tlumeného hovoru stráží poznal, že se nachází v místě, kam se dávají takzvaně „nepohodlní“ vězni, nebo i svědci, takže možnost spatření denního světla, aniž by byl vynesen bradou vzhůru a nohama napřed, je takřka nulová. Dostal se do pořádné kaše a marně přemýšlel, jak by se z ní vydrápal ven. Hodiny se vlekly jako všudypřítomný smrad a Trey jen s obtížemi odhadoval, kolik času uteklo. Podle nehorázného kručení v břiše usoudil, že se ve velmi nepohodlné poloze nachází již déle, než den. Možná den a půl. Zkoušel protahovat ruce, ale šlo to jen těžce. Ze snahy o uvolnění tupé bolesti svalů jej vyrušily kroky stráží. Otevřely se dveře a do cely obloukem vletělo cosi světlého. Dveře práskly, zámek klapl a světlonoš opět osaměl. I když ne tak úplně. Zaměřil pozornost na bosou, rozježenou, baculatou postavičku v noční košili. Trey moment dumal, co v tom Exodaru sakra provedl tak hrozného, když kvůli tomu nakonec zavřeli i někoho, kdo mu jen poskytnul nocleh. Proč by ubližovali trpaslici? Čekali snad, že jí něco řekl? „Hmmmhh“, ozvalo se z místa, kam sebou plácla jak pytel otrub. S rukama za zády se neohrabaně stavěla na nohy, přes hadr na obličeji mohla vidět jenom stěží a z absence peprných nadávek se dalo soudit, že ji někdo takticky umlčel. 

„Gobie? Holka, jsi to ty?“ promluvil potichu a myšlenky se začaly rojit jak sršni. Pokud trpaslici neprohledali, o čemž pochyboval, mohla by u sebe mít něco, co by napomohlo k útěku. „Nelekej se a zkus jít za hlasem, sundám ti to z očí. Jdi klidně, budu na tebe mluvit.“ Našlapovala opatrně, jako by kráčela po žhavém uhlí, navigována světlonošem. „Teď se zastav a skloň hlavu – ještě kousek, a zkus sebou neškubnout,“ korigoval Trey šeptem situaci. Nutno říci, že zrzka spolupracovala perfektně. Ani nepípla, když společnými silami, přesněji řečeno ona pohybem a její spoluvězeň zuby, odstranili jak šátek, tak roubík. „Ty, dlouhej,todle je šatlava?“ optala se po chvíli zaraženého mlčení. „My tady chcípnem?“ „Doufám, že ne,“ pokoušel se ji uklidnit Trey. „Jenom nechápu, proč sebrali tebe.“ „Esli tě hledali hnedka ten první den, tak kvůli tomu, že ses zašíval u velký výhně,“ odhadovala trpaslice a jala se likvidovat provaz kolem zápěstí o kovový pant na druhé nevyužité „kládě“. Trvalo to delší dobu, ale nakonec povolil. Gobie si třela odřenou ruku a rovnala ramena. „Jak ses sem vůbec dostala?“ zajímal se Trey. „Podzemní dráhou?“ Trpaslice to odkývala, ale nevypadalo to, že se chce o celé události víc bavit, leč světlonoš byl zvědavý a optal se. „Už jsem byla na kotci, najisto jich bylo víc. Nějak se dostali přes zámek a ještě než mi došlo, že nespim, už jsem měla klepeta“, začala zachmuřeně vyprávět zrzka. „Stráže si asi skočily na jedno, kolem muselo bejt sakra prázdno. Prostě smůla.“ 

Trpaslici se povážlivě zaleskly zraky, ale mluvila dál. „Prohrabali truhly, tak bylo jasný, že jsem na ně začala hulákat, jenže voni mi hajzli dali roubík…no, a potom…potom…“ Gobie popotáhla a otřela si nos do rukávu. Trey se zhrozil toho, co jí museli vyvést na to, aby ronila slzy jako hráchy, kor pokud se jedná o trpasličí náturu. „Gobie, poslouchej mne,“ volil opatrně slova. „Co ti udělali?“ „Voni…,“ vzlykla trpaslice nešťastně. „Voni… mi vyžrali všechno pivo!“ zanaříkala a bulela jak o funuse. Světlonoš si oddechl. Pro trpaslici to sice byla rána, ale čekal mnohem horší věci. Pokud se z takto uschované kobky nemá dostat ani myš, tak co potom takové bezelstné a dobrácké stvoření? Když o kobkách ví, nemohou ji pustit i když nic neprovedla, to dá rozum. „Pivko? Rád bych se nějakého dočkal, ale to bychom se nejdřív museli prolámat ven“, konstatoval a zarumploval s dřevěnou konstrukcí, ve které byl zavřen. Zrzka otřela slzy a prohlížela, jak je celé to zapeklité zařízení vyrobeno. „Buďto vodemkneme zámek, ale to tady neni čim – a nebo, což by byl docela dobrej nápad – zkusíme vypáčit celý ty hřeby, co ten zámek držeji,“ sdělovala mu Gobie šeptem a obhlížela vše, co by se dalo k téhle taktice použít. Záhy shledala, že v kobce není ničehož nic, jen mučidla – a na těch nebylo nic moc potřebného. „Heršvec, kdyby byl pitomej nožík, nebo něco na ten způsob. Šutry v podlaze drží jak modrácká víra.“ Trpaslice přecházela sem a tam, lámajíc si hlavu s řešením.

„Co ta železná panna? Má v sobě hroty,“ ozval se Trey. „Kdyby šel nějaký vylomit…“ Nemusel ani dokončit větu a Gobie už zkoušela trvanlivost snad nejnechutnějšího mučícího nástroje na místě. Pomyslné štěstí se na ni usmálo a s pomocí obalení ruky do sukně se povedlo vyviklat jeden z bodců. Následovala mravenčí práce a nekonečné vyrýpávání třísek kolem hřebů v dubovém dřevě. Několik dlouhých hodin uběhlo, než se povedlo vytáhnout i poslední hřeb a s ním i oko, ve kterém vězel zámek. „Kruci, už abych v tý ruce měla korbel,“ žbrblala trpaslice. „Je tam puchejřů, jako bych tejden kutala skálu s mithrilem.“ Světonoš jí tu pichlavost milerád prominul. Jakmile se dostal z klády, práskl sebou a jen tak ležel. Bolest v celém těle pomalu ustupovala. Přemýšlel, co teď. Jak se co nejsnáz dostat ven? Boj nebude to pravé, minimálně ne jeden proti všem strážím. Jeho myšlenky přerušily kroky na chodbě. Sykl na Gobii a ta, chápajíc blížící se průšvih, pomohla Treyovi vstát a zaklapnout jej nazpět do konstrukce. Zámek se sice viklal o sto šest, místy o sto sedm, ale bez přílišných pohybů ani nemusel vypadnout. Sama si šoupla šátek přes tvář a zadrchala ruce jen tak nazdařbůh do provazů. Vypadalo to, že se naštěstí jedná jen o kontrolu stavu vězňů. Trey se zatvářil jako v posledním tažení a zrzka, nemajíc jinou možnost, seděla v koutku. Do cely vstoupili dva strážní a hodnotili vězně pohledem. „Bude slušná várka zlata,“ prohlásil ten první. „Tohle zboží se sem hned tak nedostane.“ Světlonoš měl pocit, jako by mu místo páteře nalili ledovou tříšť. Sám nebyl svatý, ale zkažeností zdejších lidí byl naprosto znechucen.

Bylo naprosto bez pochyb, že se tady dějí nekalé obchody, a nejen že o tom stráže ví, ale samy je provozují. Nedělal si naděje, že by o tom městská honorace věděla – a pokud ano, tak to přehlíží. Co je jim po osudu těch, kteří nemají být slyšet? „Nemá moc modřin?“ staral se prvý ze strážců. „Sráží to cenu.“ Druhý poodešel směrem do cely a natáhl ruku ke světlonoši, ale jen proto, aby jej uhodil do obličeje a namířil dál až k trpaslici. Drapl za pouta a táhl ji ke dveřím. Posvítili na vyplašené děvče pochodní. „Vypadá dobře, žádná podlitina“, pravil první znalecky. „Baculatá, měkká“, dloubl ji do boků druhý. „A pěkná tvářička. Každej z nás je o tři stovky bohatší. Možná i o čtyři, když ji donutíme usmívat a na aukci bude to, co obvykle.“ Trey zařval něco o parchantech mizerných, ale odpovědí mu byla jenom další bolestivá rána do zubů. Obchodování s otroky v prostřed lidského království byla špatnost, jakou by nikdy neočekával. Pouta trpaslici nikdo nekontroloval a šátek z tváře jí byl sundán. Pokud chtěli vidět její strach, povedlo se. Prosebný pohled na malou chvilku zavadil i o Treye. „Prodáme tu holku co nejdřív,“ usnesli se strážní. „Tady by nám brzo pohubla.“ S tímto konstatováním odešli, zanechávajíc oba vězně na místě s jakous takous znalostí jejich nevalného osudu. „Dlouhej, chci odtud pryč,“ zakvikla Gobie. „Ta pakáž vobchoduje s goblinama, a goblini zase s trollama, orkama a těndlenctěma!“ Trey se vyprostil z konstrukce a přikývl. „Až dojdou znovu, buď statečná ať se bude dít cokoliv,“ žádal světlonoš, ač věděl, že jde o šílený plán. „Zkusíme je nějak přechytračit a odzbrojit. Jak budu mít jednu zbroj, dostanu nás ven.“ 

Snadno se řeklo, ale hůř provedlo. Čekat na to, co se stane, bylo stejně nesnesitlné, jako zůstat nečinně sedět a čekat, kdy Gobii odvedou a Treye samotného sežerou krysy. Uběhlo několik hodin a strážní nepřicházeli. Světlonoš proto zahalekal něco sprostého a po krátké domluvě i to, že se „ta holka chce oběsit na rukávu, tak aby s tim pro Světlo někdo něco udělal“. Rychlost stráží v přesunu k domnívanému pokusu o sebevraždu byla více než příkladná. Za mrtvou trpaslici by totiž od goblinů nedostali ani měděnej čmrdlík. Leč to, co se dělo pak, bylo zkouškou pro Treyovu trpělivost a odvahu obou. Jeden ze strážných chtěl zkrátka prověřit kvalitu zboží, u čehož mu druhý zrovna nemusel asistovat. Takové škvrně přece zvládne sám. Trpaslice se bránila zuby nehty seč jí síly stačily. Pomyšlení na to, že v nerovném souboji podlehne, bylo ještě horší, jak kdyby rozsekala náklad polotmavýho ležáku z Kharanosu. Ve chvíli, kdy skončila přitisknutá na zemi a peprně nadávala, zatímco strážný se pokoušel protrhat skrze všechny ty překážející hadry ke kýžené odměně, vypadalo to zle – ale jen do okamžiku, kdy Trey využil příležitost. Vyvlékl se z klády a jako mstící se božstvo stanul za strážcem, který se akorát začal zbavovat opasku. Nadávky a vřískání Gobie snadno zakryly nechutné chrupnutí lámaného vazu a pád vojáka na kamennou podlahu. Pak už šly události ráz na ráz, tak rychle, jak jen to bylo možné. 

Trey svlékl z mrtvoly strážného co se dalo, zatímco zubící se zrzka vyluzovala zvuky nikoliv nepodobné podřezávanému divočákovi. „Nechci vědět, co si teď myslí zbylé stráže,“ poznamenal tiše a kvapně na sebe házel stejnokroj a zbroj. Neopomenul převléci tělo do svých věcí a už už by vypadl, když jej Gobie zarazila. „Dlouhej, tys upad, šak ho určitě znají po ksichtě… a jak ho tu najdou, je po nás.“ Na to v tu chvíli Trey nepomyslel. Jak to jen udělat? „Nějak mu rozmašlujeme obličej…vono stačí málo, aby nebyl k poznání,“ navrhovala trpaslice a upravovala si garderobu i vizáž tak, aby bylo jasné, že dění v cele byla jedna velká divočina a nezapomenutelná jízda. Světlonoš se na chvíli zamyslel. Bude muset odvrhnout veškerou úctu pro nakládání s mrtvým, ale což se dá dělat něco jiného? Musí konat, jinak je po něm – a Gobie skončí ďas ví kde. Sevřel tedy zátylek mrtvého a několikrát uhodil jeho obličejem o podlahu. Zbytek snad dorazí krysy, které ucítí teplou krev. „Ukaž se – naoko tě svážu. Zkusíme to zahrát tak, že tě jdu prodat,“ řekl pomalu. „Tvař se zničeně. Pak se možná dostaneme ven.“ Trpaslice poslechla a nahodila zoufalý obličej, začala popotahovat a utírat si nos do potrhaného zbytku rukávu. „Dobrý?“ ujistila se. Trey přisvědčil, vzal ji za spoutané ruce a vyšli z cely.

Ostatní strážní, vida zvalchovanou trpaslici, nešetřili obhroublými a oplzlými poznámkami, ze kterých by se snad poblilo i prase. Trey reagoval mnohovýznamnými posunky, které vyvolaly salvy smíchu stejně tak, jako uslzená tvář domnělé vězenkyně. Ani jeden ze strážců netušil, jaká rošáda se uskutečnila v cele, a čí ksicht teď ve skutečnosti začínaly ohlodávat hladové krysy. Mnoha návrhy ceny novopečené otrokyně byl vyprovázen světlonoš, a čím víc jich padalo, tím více spěchal. Vzal jednoho koně, trpaslici zabalil do dvou pytlů a volným krokem se dostal až k bráně. Prošel… je svobodný. Pobídl zcizeného hnědáka a přes všechno ujížděl na sever, jako by mu hořelo za patami. Vytřesenou zrzku pustil z dobrovolného zajetí v pytli od brambor až za hranicemi Redridge. Navigovala jej průsmyky až na území, které ovládal král od Velké výhně. Známí ji nesměli poznat, a tak následovalo ještě mnoho mil strávených v pytli. Cestovali bez oddechu pořád dál na sever k velkému mostu. Tam, jak říkala Gobie, se nachází místo, kde se dá ukrýt, neboť jej znají jen trpaslíci. Usedlost pod horami, která se ukáže jen námořníkům, ale i ti na ono místo zabloudí jen zřídka kdy. Pobydou ve skrytém domě do chvíle, než bude bezpečné se vrátit. Nikoliv k Velké výhni, ale do Darkshire. Stejně jako jiní zatracenci, najdou tam opět klid a domov.

„To je ale divnej raptor…“

Tato slova by se mohla stát mottem onoho památného dne.

Bylo nebylo, za skládkou náhradních dílů pro ghůly, za deseti znečištěnými vodními toky, kde se dala chytit jen [Bloated fish], za jedním mořem s murloky, dvěma trpasličími mosty a bugnutým portálem, nudili se jedno odpoledne – či spíš v podvečer – členové věhlasného společenství Arathoru doma za/pod stolem. Nebylo do čeho píchnout. Všechen alkohol byl vypitý, a který nebyl vypitý, byl před vypitím schován (pomocí TRP 2) nebo obohacen jedem na krysy. Hradní maskot Jarda měl přeleštěné vše od bot až po uši a v kuchyni byl navařen kotel veledobrého jeziva: raptořího guláše. Bývalý kuchař drezůroval ghůla kostičkou připomínající páteřní blok z mastodonta, současná kuchařka tloukla špačky, Lucan – učeň porodní báby a Gyrama v jedné osobě koukal do blba, a hradní černokněžnice si tišila nervy přebíráním duší, případně upíjením trpasličího lomcováku z placatice dobře uschované za podvazkem. „Nechcete něco k jídlu?“ ptala se dnes už snad popadesáté otrávená kuchařka, jejíž kulinářské umění mělo menší popularitu než umění jejího nahnilého předchůdce Dědka, ač obvykle vařil z velice podezřelých ingrediencí. „Ne, ale z kuchyně něco řádsky páchne. Když jsem šla kolem,skoro to se mnou seklo. Myslim, že to tam potřebuje drobet poklidit,“ pronesla zamračeně ´ta horší tvář Sluníčka´ a dál se prohrabovala v krystalech. „Má pravdu, smrdí to jak bolavá noha,“ přisadilo si do té chvíle nečinně zevlující páže, a sledovalo, jak se kuchařka se žbrbláním posunuje směrem ke kuchyni.

Po nedlouhé chvilce se ozval táhlý neartikulovaný řev kuchařky připomínající spíše hlas paviána v říji. „Přiznej se, cos tam nechal, sněhuláku?“ broukla černokněžnice na ohnilého rytíře zvaného Dědek. Leč rytíř v tom byl výjimečně nevinně. Hlas kuchařky přeskočil do fistule a tentokráte bylo zcela jasně slyšet slova : „spaste duši, je tady drak!!!“ Osazenstvo hradu– či, jak chcete, hrdinové Arathorští – vybuzeni nenadálým povykem vběhli do kuchyně a naskytl se jim zajímavý pohled. V jednom koutě se krčila kuchařka s lívanečníkem v ruce a ukazovala na pult určený k výdeji obědů. Tam se roztahoval drak, tedy dráček. A neroztahoval se, spíše se jen tak placatil na místě, nevěděl, zda má nejprve zvednout pravou zadní, nebo levou přední, a to že má křídla zjistil teprve, když se lekl a přistál v zelné polévce určené pro stráže. Všichni dali hlavy dohromady. Než se zjistilo, co tu drak pohledává, stačil onen srazit všechny džbány z vrchních polic, okoupat se v zásobníku na vodu, spadnout do pytle s moukou a následně do krajáče s marmeládou (borůvkovou), čímž se změnil v zoufale kničící nepečený dezert. Po několika neúspěšných pokusech byl dráček polapen a mezi kýchnutími a kníkáním ze sebe vydával následující zvuky: „Míkomamí z trvalprcků, šutrbutrzpali ce. Fús jánecu, musí kšc.“ Z tohoto projevu nebyl nikdo moudrý a následně se draku nabídlo kde co od mléka přez maso, polévku, Sněhulákův urvaný prst („neřvi, sněhuldo, najdeš si jinej“), krev i guláš. Dráček nabízené pochutiny i nechutnosti ani nepoctil pohledem a vytrvale si kničel své.

Bývalý kuchař se netajil názorem, že by onoho draka nejraději sprovodil ze světa v misce s gulášem, ale brzy došel k závěru, že by to nebylo moudré, neb malý dráček by mu mohl poskytnout šupinu tolik potřebnou k cestě za Prorokem. Proto se jal namáhat závity svého omrzlého mozku a brzy došel k závěru, že slovo „trvalprcků“ by mohlo mít cosi společného s trpaslíky. Přivázal si stále kničící okřídlený uzlíček coby balónek špagátem k ruce a za asistence dvou kolegů vyrazil hledat nějakého čerstvého trpaslíka. Skupince se poštěstilo, ihned u prvního mostu narazili na několik Dark Ironských. Proměnit jednoho z nich v mrtvolu bylo záležitostí vteřin. Dráče ovšem nežralo ani pak, jen vehementně očichávalo mrtvolu trpaslíka. „Ty jsi taky chytrej, Sněhuláku, trpasličí kůži by nestrávila ani míchačka na beton, natož tohle škvrně,“ podotkla hradní černokněžnice (a alkohol tester v jedné osobě) a bez skrupulí podřízla trpaslíkovi hrdlo. Dráček se přesunul k ráně a začal ji oblizovat a oňufávat. Krev trpaslíka mu zřejmě šmakovala víc, jak předchozí předkládané dobroty. „Chtělo by to vylepšit,“ zabrumlalo páže a mečem vytvořilo v trpasličím pivním pupku úhledný zářez. Dráček byl usazen na nové místo a již bylo více než jasné, že potřebuje měkké krmení připravené z trpaslíka. Jen byl jeden problém: jak jej získat?

Rady si věděl zkušený kuchař. Pro všechny případy si s sebou vzal svého slintajícího aportéra (údajně měl i barvářské zkoušky, jen ho do soutěže krásy nevzali pro mírný předkus a křivý nohy). Nyní mu poručil urafnout kus masa z trpasličího břuchu a pečlivě jej rozžvýkat – ovšem, nepolknout. Ghůl se pustil do žvýkání a zbylí dva členové minivýpravy střídavě bledli, zelenali a dušovali se, že už si v životě nedají sekanou. Pokud mysleli, že již nemůže být hůře, těžce se pletli. Ghůl na povel otevřel tlamu, dráček se usadil na jeden z opravdu křivých zubů a začal chlemstat co mu morda dovolovala. Kompletní nacpání draka ovšem shlédl pouze „Dědek“, protože páže i se Sinandou poctivě „krmili rybičky“ v moři pod mostem. Po tomto kulinářském vítězství se těm dvěma, co putovali za Prorokem, dostalo zasloužené odměny. Dráček si přátelsky podrbal záda o Deadovu zbroj a několik šupinek vypadlo na most, pak z mostu a pak do moře. Stejnou dráhu si brzy ne zcela dobrovolně proletěl i ghůl, který měl šupiny posbírat. Všichni i s prskajícím přežraným dráčkem se navrátili do pevnosti, kde úspěch oslavili konzumací posledních uschovaných zásob alkoholu. Dráček se za neustálého prskání provázeného zápachem pálených vousů upelešil za horou špinavého nádobí a od té doby o něm nebylo ani vidu ani slechu. Za dva dny bylo zjištěno, že dráček může být použit už jen leda tak jako mucholapka. Při bližším pohledu bylo zcela jasné, že se udávil množstvím trpasličích vousů ve žrádle. Ale nebylo třeba se obávat, smradlavá vejce zůstala za kamny v kuchyni ještě dvě.

Po dalším dnu bylo více než jisté, že smradlavá vejce, donesená čirou náhodou (původně měla pod rouškou tmy zamořit puchem blíže neurčené místo) do Stromgarde, byla vskutku dračí. Zrovna nazítří večer se do nerušeného ticha hradu ozvalo prasknutí a následně kničení, asi jako když si nezkušený strážný nandá plnou misku záhadného guláše a po několika hodinách se jej snaží za každou cenu dostat z útrob. Ze zmíněné možnosti kvikotu byl okamžitě obviněn hradní kuchař, leč ten s ním neměl společného pranic. Vlastně snad jen to, že kvikot vycházel z kuchyně zpoza kamen. Odtud se také během krátké chvíle vyvalilo oslizlé dráče se zbytky skořápky na hřbetě. Kuchař, vida že má opět starost, zplna hrdla zařval, který že vůl donesl ta zkažená vejce do hradu. V odpověď mu zaznělo jasné „já“ z úst rohaté hradní alkoholtesterky (porouchané), kterážto zrovna hovořila s Gyramem o jakémsi spiknutí olizovačů. Je podružno, proč o tom mluvili, snad byl jeden z nich mírně sjetý – ovšem zlí jazykové tvrdí, že byli sjetí oba dva, protože bavit se o oblizování ghůlů může jen nekrofil, nebo cvok. Aby nedošlo k demolici kuchyně jako v případě prvního dráčete, které skončilo jako mucholapka a guláš, byl kničící okřídlený uzlíček urychleně odtransportován do půdních prostor pevnosti.

Gyram vyjádřil svoji neskonalou radost, že může péči o ukvíkaného dráčka předat ostatním a od potvory se držel v poměrně uctivé vzdálenosti. Kuchař pokrčil rameny a odešel shánět čerstvého trpaslíka. Koneckonců, pro tak vzácnou ingredienci na guláš se musí něco vytrpět. Následovala úprava trpasličího mletého v ghůlí mordě a samozřejmě i konzumace. Dráče se trpasličí sekané napralo jak mikulášská punčocha, tím pádem nebylo na několik chvil schopno letu, a k úlevě všech se drželo ponejvíce při zemi. Vzhledem ke známému faktu, že drakům to rychle tráví, netrval onen klid příliš dlouho. Dráče si po odříhnutí, vůní podobném teplému letnímu dnu kolem rasovny, začalo diktovat další podmínky pobytu. Otevřelo tlamu a pravilo: „Myteh dápanypapů, potompany prd lajsbyl-i. Nežemibyvše sež rali, oni šuky šechnyměli. Teďkopanymy nepa pa-jů, stačí kdyžjápany čumenda.“ Po vášnivé debatě, zda chce drak sexuálně obveselit, či přitáhnout z blízkého okolí nějakou lesbu a taktéž ji pomocí ghůla pro 1000+1 využití změnit na sekanou, se osazenstvo usneslo, že oba názory jsou mylné, ba přímo neuvěřitelně pitomé. Všichni se ovšem shodli na definici slova „prdlajs“, které drak vyslovil více než jasně, stručně a zřetelně.

Ještě před další debatou se zlatovlasý Gyram blahosklonně rozhodl dát dráčkovi trochu lásky, což ovšem blíže nespecifikoval a přítomní se odvraceli, nechtíce být přítomni týrání zvířat. Naštěstí se ukázalo, že pan Teabags hodlal dráče jen trochu pomuchlat a nekazit morální profil okolostojících. Dráček měl ovšem odlišné názory, zalezl pod stůl ke gnomce, vyčuhující mezi polštáři a hudrující na diskriminaci světového gnomstva, a začal jí vehementně očmuchávat kalhoty zapleskané od čert ví čeho. Gyram, ve snaze přiblížit se dračímu myšlení, následoval jeho příkladu ve všech ohledech, avšak posléze byl od svých aktivit odrazen odjištěným ručním granátem. Dráče využilo chvilkové nepozornosti gnomky i Gyrama a začalo poletovat po půdě. Kuchař s Lucanem se jali draka chytat, avšak ten jim uletěl, frnkl pážeti mezi nohama a vypálil do jeho kytlice řádnou díru. Následně profrčel Sinandiným šatníkem a z klubka šatů, rajcovních průsvitných župánků a černých latexových botiček se vymrcasil s podvazkem na krku a saténovou rukavičkou na čumáku. Následoval očekávaný výbuch ze strany majitelky šatníku. Rvala z dráčete zbytky garderoby a to, zmateno jako Goro v Tokiu, se pak stalo snadnou kořistí kuchařovou.

Když očichávání gnomských gatí nepřineslo vysvětlení, Gyram rozkázal, aby jej nalezli ostatní. Sinandě nakázal nalézt řešení v knihách, těm dvěma poručil hlídat nezvedené dráče. Také se pokusil dvorně nabídnout uklizení roztahaného prádélka – ve vší slušnosti, ovšem nebyl ani zdaleka pochopen. „Hrabat se mi v prádle? Tos uhod, poskládam si to radši sama!“ vřískla odvrácená strana slunce, dupla botičkou z dračí kůže, otočila se na podpatku a odešla do knihovny. Gnomka zažbrblala cosi o karetním kazišukovi a následovala společnost, která se přemístila zase do přízemí. I přes těžký šok způsobený nebetyčně odporným rozházením prádla ,pracovala Sinanda rychle a během několika chvil se zjevila v ložnici stráží s pohádkovou knížkou v ruce. Přeskočila svoji oblíbenou Červenou Karkulku upravenou pro orčí potřeby, ba i bůh ví proč založenou Sněhurku a jala se oznamovat, že draci obvykle žerou čisté panny. Kuchař kývnul k dráčeti, které žvýkalo jeho hodnostní odznak a postupně jej rozmělňovalo do molekulárního stavu, a oznámil, že něco takového hledat nebude. V momentě, kdy se začalo mluvit o čistých cudných pannách, stál ve dveřích Gyram a živě se začal zajímat o situaci. Jeho nadšení opadlo, když shledal, že bude muset svému prasárnami absolutně nedotčenému pážeti vysvětlit, co to vlastně taková panna je.

Ještě než stačil prohodit nějaké otřepané klišé o motýlím křídle, ze kterého nebyl setřen pel a lesk, ozval se kuchař, a seznámil páže s tuhou realitou. „No, to je taková ta ženská, co nemá nikoho na protahování.“ Gyram otočil oči v sloup, protože tato definice byla více než nevhodná, nepřesná a mohla na pážeti napáchat velké mravní škody. Kuchař ovšem neskončil a dodal: „Hej, Sin, to aby ses začala chystat.“ Kdyby pohled zabíjel, byl by Dědek, řečený Sněhulák nesporně mrtev – už podruhé. Ovšem nyní mu bylo jen doporučeno aby si zamrazil ten nevymáchaný rypák a dával si na něj sakra pozor. Nutno říci, že si vzal toto doporučení k srdci a ten den už navztekanou černokněžnici nepokoušel. Místo toho to zkusil s drakem, kterému vnutil několik loků trpasličího lomcováku. Dráček si krknul a vzápětí z něj vylétl takový fičák, ze jaký by se nestyděla ani jeho vzdálená tetička Onyxie. Z inventury se tím okamžikem odečetly dvě židle. Po uhašení/dohoření židlí se všichni usnesli, že tedy seženou dráčkovi nějakou pannu – a nejlépe trpaslici, protože jiná by se sháněla strašně špatně. Trestná výprava byla stanovena na osmou hodinu večerní dalšího dne, leč živí míní a ta s kosou mění. Dráče číslo dvě spadlo do sudu s pivem a k zoufalství stráží stihlo půlku vychlastat, než se utopilo – i to zbylé vejce se kamsi zakoulelo aniž bylo nalezeno. Tak či onak, vše zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Osazenstvo se tvrdě poučilo co se týče péče o draky a Dědek s Lucanem mohli díky darovaným šupinám konečně navštívit Proroka.

(Příběh o tom, jak vzniklo individuum jménem William)

V Elwynnském lese v tomto ročním období můžete vidět spousty zajímavých věcí. Srnky pasoucí se na louce, zajíce vesele hopkající po polích, a v neposlední řadě i skupinku hrdlořezů s červenými šátky prodírající se houštím. Idylku jarního lesa občas naruší nečekaný výkřik „Kurva moje voko“ a podobné malebné zvuky.

Dva Defiasové stáli a okraji lesa, jeden ,ten s černými vlasy, pozoroval dalekohledem blízkou farmu. „Co vidíš Williame?“ zeptal se druhý, hnědovlasý. „Devět chlapů, Čtyři ženský a dvě děti. Sou tam dva dělníci, ale ty nebudou chtít umřít za svýho pána, zdrhnou až se objevíme. Proto je musíme dostat první, nechcem aby doběhli pro stráž. Hlídka prošla před deseti minutama, máme skoro dvě hodiny než se ukáže další“.
„Výborně“ zabručel hnědovlasý a mávnul ostatní, kteří se krčili vzadu.

Bitva proběhla rychle, sedláci ozbrojení vidlemi a kosami se na moc odporu nezmohli. Když bylo po všem, z obyvatel farmy přežil jediný muž, kolem padesáti let, majitel farmy. Ženy a děti byly ukryté ve stodole. Defiasové vyvázli beze ztrát, akorát jeden přišel o pár zubů když ho jeden ze sedláků v zoufalém pokusu trefil do hlavy kamenem.

Lup nebyl malý, po tom co okradli mrtvé, a pak i přeživší našli celkem osmdesát zlatých, tři zři zlaté prsteny, jeden řetízek a přívěšek se smaragdem. Věděli ale že to není vše. „Kde máš schovaný prachy!“ Vykřikl William a chytil staršího muže pod krkem. „Žádný tu nejsou… sem jenom chudej farmář“. „Jo jasně.. to řikaj všichni“. Zabručel William a hodil starce na židli. Pak ho k ní přivázal a dal mu přes hlavu pytel, všichni Defiasové vyšli ven. „Hlídejte jestli někdo nejde, já to z něj dostanu“ řekl William. Hnědovlasý Defias ho probodl pohledem. „Hele mladej… nezapomínáš tak trochu kdo tu velí?“. „Chceš ty prachy?“. Křikl William a hnědovlasý přikývl. „Tak hlídej!“ dodal William a vešel zpátky dovnitř.

Stařík stále seděl přivázán k židli s pytlem na hlavě. Sotva uslyšel kroky když mu William tvrdou koženou rukavicí dal pěstí do obličeje. Byla to taková rána že i se židle převrátila na záda i s mužem. Stařík byl šokován, nebyl to první nájezd co zažil. Očekával nejdříve otázku než se přejde k té tvrdé části. William nepromarnil ani vteřinu, chytil vědro s vodou z rohu místnosti a pomalu ho začal lít na pytel na starcově obličeji. Když skončil, zkonil se nad starce, uštědřil mu další ránu, tentokrát na žebra. Chytil pytel tak, aby skrz něj chytil i mužovi vlasy, za které zatáhl aby ho na židli postavil. Další rána, tentokrát do břicha. Rychle strhnul pytel, i s několika starcovými vlasy. „Tak kde sou ty prachy!“. „Žádný tu nejsou“ vysoukal ze farmář mezi brekem a lapáním do dechu. William se otočil ke dveřím, kde stál hnědovlasý bandita. V jeho výrazu se mísilo uznání s trochou zděšení. William si s ním vyměnil krátký pohled a beze slova odešel.

Byl zpátky ani ne za minutu, a za sebou vláčel jedno z dětí, dívku, asi dvanáct let. Dovlekl jí před farmáře, chytil jí za vlasy. Vytáhl jeden nůž a položil ho dítěti na krk. „Pořád tu nejsou žádný prachy?“. Farmář zděšením nemohl ani mluvit, pár nájezdů už zažil, ale nikdy takhle brutálních. „Brácho… tohle už je trochu moc“ ozval se hnědovlasý se zádu“. „Drž hubu!“ okřikl ho William. „Tak co…. kde sou ty prachy!“ V..ve..ve… ve stodole, za držákem na nářadí. Vykoktal ze sebe farmář. „Di se tam mrknout“ křikl William na hnědovlasého.

Hnědovlasý se vrátil za pár minut, a v rukou držel dva pořádně nadité měšce, každý minimálně o sto padesáti zlatých mincí. William se usmál, a teprve až teď schoval nůž a propustil rukojmí. Odešel, starce nechal přivázaného k židli. Celá skupinka se pak vrátila do Westfallu. William se celou domu usmíval. Lup byl dobrý, ale na té farmě získal něco důležitějšího, získal tam respekt Bratrstva.

(Povídka o tom, jak vzniklo individuum jménem William)

Byla už noc. Celý Old Town byl ponořen do tmy. Celá čtvrť spala, jen z místní nálevny se ozýval hluk. Hluk cinkajícího skla, hlasitý smích a řev. Ve tmě před hospodou seděl chlapec. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej. Byl špinavý a pohublý a jeho oblečení připomínalo starý roztrhaný hadr na podlahu. Seděl tam a zíral skrz černou ofinu do tmy. A vzpomínal. Vzpomínal na mámu a tátu.

Na vysokého muže ve zbroji Stormwindské stráže. Na to, jak ho vždycky objal, když se vrátil, i na to, jak před spaním vyprávěl o svých dobrodružstvích. Až se jeho myšlenky dostaly k tomu dni. Ke dni, kdy přišel tatínkův kapitán, a řekl jim, že tatínek už nepřijde. Máma pak už nebyla nikdy jako dřív. Vůbec se nesmála, pořád brečela a dost často pila. I když se hýbala a dýchala, uvnitř byla mrtvá. Proto ho ani moc nezaskočilo, když za ním přišel soused a řekl mu, že to jeho maminka vzdala, a že už je s tatínkem.

Chlapcovo zamyšlení přerušil hlasitý zvuk. Zvon zrovna obíjel dvanáctou hodinu. 
„Výborně,“ pomyslel si, „za chvíli už to začne“. 
A vrátil se zpátky ke vzpomínání. Tentokrát už ale nemyslel na rodinu. Myslel na svoje dny v sirotčinci.

Paní Sarah ho táhla za ucho po chodbě. Byla to stará seschlá baba s přísným pohledem. Ucho ho strašně bolelo, ale nevydal ani hlásku a měl svůj obvyklý kamenný výraz. Dveře ředitelčiny kanceláře se rozletěly. V místnosti bylo několik lidí, všichni pracovali v sirotčinci. Paní Sarah ho za ucho vhodila doprostřed místnosti tak silně, až upadl na kolena. 
„Tenhle fracek se už zase pral!“ ozvalo se místností. Cítil, jak ho probodávají káravé pohledy, jako by byly hrot kopí. Co měl ale dělat? Oni toho chlapce šikanovali, a táta ho vždycky učil, že správnej chlap se vždycky zastane slabšího. 
„Williame… Williame,“ řekla ředitelka a podívala se na chlapce. „To už je tenhle týden potřetí, a to je teprve pátek“. 
„Je to fracek nevychovaná,“ ozvala se Sarah. „Nikdy z něj nic pořádnýho nebude,“ dodala a vydala se směrem do kouta. 
Chlapec už věděl, co ho čeká. Náhle ho na zádech zapálila rákoska. Zatnul svaly v obličeji, ale nevydal ani hlásku. Po šesté ráně mu začala po tváři stékat slza, ale pořád měl svůj kamenný výraz. A konečně, desátá rána, hotovo. 
„Za trest budeš celej měsíc umývat nádobí, škrábat brambory a zametat chodby!“ ozvala se Sarah a odnesla rákosku zpět do kouta. 
Chlapci to ale bylo jedno. Věděl, že zítra už tu nebude, měl všechno, co potřeboval. Pilník na železo, lano, kleště. Vše pečlivě ukryté ve slámě na své posteli. Definitivně se rozhodl, dneska odsud konečně zmizí.

Tok myšlenek přerušila ostrá bolest v břiše. Už dva dny nejedl. Chytil se za břicho a tiše zasténal. Když dneska vše půjde dobře, vydělá si na jídlo na několik dní. Chtěl se vrátit zpátky k přemýšlení, když se z hospody vymotal první opilec. Byl tak opilý, že se složil na zem, sotva se vymotal ze dveří. 
Chlapec došel k muži a potichu řekl: „Pojďte, pane, pomůžu vám domů“. 
Opilec zamumlal něco, co asi mělo znamenat „Díky, ty seš ale hodnej kluk“. 
Chlapec pomohl muži na nohy a vyrazili. 
Jak tak procházeli úzkými uličkami Old Town, chlapec si muže prohlížel. Snubní prsten? Ne… moc riskantní. A co měšec? Je skoro prázdný, a dobře přidělán. Snad mu aspoň jeho žena dá pár mincí, nebo něco k jídlu za to, že muže odvedl domů. Opilec ztratil balanc a zamotal se. 
V tu chvíli chlapec spatřil, co hledal. Kapesní hodinky, zlaté, se jen tak houpaly na tenkém řetízku, rovněž zlatém. Přezka, kterou byl řetízek přidělán k mužově kapse, byla jednoduchá. Otevřít ji nebyl pro chlapcovy malé ruce problém, zvláště když byl muž takto opilý. Hodinky změnily majitele, rychle a nepozorovaně. Za ty hodinky dostane dost peněz, dost na jídlo na několik týdnů, možná i na měsíc. 
Za to, že muže odvedl domů, ještě dostal od jeho ženy kousek koláče. Snědl jen půlku, druhou si nechá na ráno. Původně měl v plánu dnes obrat víc lidí, ale s takovým úlovkem už to nebylo třeba. Našel si klidné zapadlé místo a uložil se ke spánku. Spalo se mu špatně. Věděl, že to, co dělá je špatné, ale nějak přežít musel. Pracovat nemohl, poznali by ho, a poslali zpátky do sirotčince, a tam se už nikdy nevrátí. Co by si asi pomyslel táta, kdyby ho viděl?

Chlapec sáhl po klice a otevřel dveře do zastavárny. Byla to tmavá zaprášená místnost. Za pultem stál starý muž, hubený a šedivý. Byl to známý překupník. Chlapec pomalu došel k pultu a s úsměvem na něj položil hodinky. Překupník vytřeštil oči. Chvíli cosi koktal… pak ze sebe vypustil „počkej tady, hned jsem zpátky,“ sebral hodinky a zmizel z krámu.

William znuděně přejížděl očima po obchodu, už čekal skoro hodinu. Rozrazily se dveře, a dovnitř vešel překupník spolu se dvěma muži. Jeden byl plešatý hromotluk, měl kulatý obličej, odstáté uši a placatý nos. Druhý byl vysoký a hubený, vypadal jako vesnický buran. Veliký nos, předkus, a křivé zuby. Oba vypadali, že nepobrali moc rozumu. 
„Chse tě fidět šéf,“ zašišlal muž s předkusem směrem k chlapci. 
„Kdo je váš šéf?“ zeptal se chlapec, i když moc dobře věděl, kdo to je. Říkalo sem mu Dirk, tahle část Old Town mu patřila. Nikdo si tu nedovolil nic ukrást, aniž by měl jeho svolení. Většinou ale nechával malé zlodějíčky být. Šlo mu jen o velké ryby. Ty hodinky byly asi moc. 
„To zjistíš,“ zabručel naštvaně hromotluk s kulatým obličejem, chytil chlapce a odvlekl ho pryč z krámu.

William se bránil, kopal a máchal rukama, ale nebylo mu to nic platné. Hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou. Určitě ho teď zabijou. Kvůli hloupejm hodinkám, kvůli pár mincím, teď umře. Když se konečně uklidnil, byli někde v podzemí. Dlouhá kamenná chodba. Pochodeň, kterou držel jeden z mužů, osvětlovala jen malý kousek chodby. Nakonec došli k dřevěným dveřím. Za dveřmi byla ohromná místnost. Uprostřed místnosti bylo ohniště, kolem něj bylo několik hromádek slámy. Zřejmě postele. V rohu bylo několik starých stolů a židlí, na kterých sedělo několik mužů, a v klidu popíjelo. V druhém rohu byl barový pult, s opravdu železnou zásobou levné pálenky. Celá místnost byla tmavá a zatuchlá. Místností prošli k dalším dveřím. 

Za nimi byla další místnost. Byla menší než ta původní, a mnohem lépe vyzdobená. Na zemi byl koberec. V místnosti byla postel. Pravá postel, s matrací. Zlaté svícny, stříbrné tácy. Na stěnách visely obrazy. V rohu byl stolek a dvě pohodlně vypadající křesla. Vypadalo to tam jako v královském paláci. Tedy až na to, že to byla zatuchlá místnost někde v podzemí. U prostřed u stolu seděl muž, nepochybně Dirk, a počítal hromadu zlatých mincí, co byla na stole. Dirk vypadal úplně jinak, než si chlapec představoval. Čekal zrůdu, ale před ním byl normální muž okolo třicítky. Průměrně vysoký a svalnatý. S hnědými vlasy po ramena. Hladce oholen. A velmi dobře oblečen. 
„To fon… ten fo ftipnul ,“ řekl muž s předkusem a položil před Dirka na stůl zlaté hodinky. Dirk zvednul hlavu od hodinek a podíval se do místnosti. 
„Vypadněte, s tím klukem to vyřídím sám.“ 
Muži odešli, v místnosti zůstal jen Dirk a chlapec. 
„Kolik ti je?“
Chlapec koukal do země a mlčel. 
„Tak kolik ti je, sakra!“ zakřičel Dirk a praštil dlaní do stolu, až se mu z něj na zem skutálelo pár zlatých mincí. 
„D…d… d… dvanáct,“ vykoktal ze sebe William. 
„Čeho se bojíš?“ 
„Nechci umřít, pane, tady hodinky jsem krást neměl, já vím. Ale měl jsem hlad, a…“ 
“Nezabiju tě,“ přerušil ho muž, „ale musíš pro mě něco udělat. Řekni mi, jak se ti podařilo tomu starýmu Samovi sebrat ty hodinky? Kluci se je snažej ukrást už pár týdnů. A víš ty, co? Posadíme se k tomu.“

Tak se oba posadili na křesla a Dirk nabídl chlapci kus pečeného kuřete. Chlapec se rozzářil. Maso neviděl přes týden.Chlapec mu převyprávěl celý příběh. Na konci vyprávění se muž s úsměvem podíval na chlapce. 
„Ty seš ale hlavička co?“ řekl a pohladil chlapce po hlavě. „Co kdybys tu s náma zůstal, je tu teplo a dvě jídla denně. A když se od chlapů naučíš pár triků, vyděláš si víc než obíráním ožralů. Máš totiž něco, co mejm chlapům chybí“. 
„A co?“ podivil se chlapec. Muž se usmál a poklepal prstem chlapci na čelo. 
„Umíš používat hlavu,“ řekl a začal se smát. „Tak se jdi seznámit s chlapama.“ 
Chlapec už byl na odchodu, když ho Dirk zarazil. 
„Málem bych zapomněl, tady máš podíl za ty hodinky“ řekl a podal chlapci pár mincí. Když se podíval do dlaní, nevěřil svým očím. Tři zlaté. Tolik peněz nikdy neměl. Poděkoval a s úsměvem odešel z místnosti.

(Událost při níž zmizel „Dědek“ – časově je možno ji zařadit mezi konec na Soulwellu a začátek na Gamenode)

Po dřevěné podlaze hostince přecházela Sinanda a okolostojící obyvatelé – i náhodní posluchači – si mohli vyslechnout fakta pronášená s kadencí goblinské opakovačky. „Pochybuju, že okolí bude čekat, až se zima zeptá, kde že jsme proflákali léto. Je nutné získat nazpět zásoby, zbraně, řemeslníky…už tak je zdejší kraj vycucnutý až hanba povídat. Nemluvě o tom, že je tady spousta těch…jak jsi to řekl, Dědku?“ Sinanda se obrátila na ne příliš živého rytíře navlečeného (z náboženských důvodů) v zářivě zlaté zbroji – onen rytíř, zvaný Dědek, se zachechtal a opáčil, že je podružno, zda dříve řekl „pytle vší“ nebo „bleší cirkusy“, prostě v tom vidí obtíž. „Skvěle, takže to zvládneme i s bleším cirkusem za humny. Každá ruka bude dobrá,“ ukončila debatu o parazitech Sinanda. „A na tebe blechy beztak nejdou. Teď zbývá otázka, kde začít? Potřeba je vše a tenhle kraj bude ještě minimálně na rok podobný děravému pytli do kterého jen sypeš, ale nic z něj nedostáváš.“ Nyní se ozval třetí hlas – patřil klidně vyhlížejícímu chlapíkovi v napucované zbroji s odznaky Alteraku.

„Měli bychom začít se zbraněmi a nástroji. Co se zvyšují počty vojáků, kvalitní ocel a kovy obecně jsou nedostatkové zboží. Jejich ceny letí vysoko a není možné si je dovolit dovážet.“ Sinanda promnula čelo. Celá ta věc byla těžší, než se očekávalo. „V tom máš sice pravdu, Angelusi, ale máme snad nějaké místní zdroje – a pokud to situace vyžaduje, využijeme je do posledního kousku. Podle map zde měl být před pár lety důl. Co je s ním?“ Odpovědí jí bylo pozvednuté obočí obou debatujících. „Byl, ale je to peleš, kde sídlí jen ty Dědkovy zablešené žoky a pavouci. Nevíme, zda tam ještě něco je,“ mávl rukou Angelus. Rohatá černokněžnice vykouzlila na tváři široký úsměv. „Pánové, je na čase to zjistit a pozdvihnout tenhle kraj z prachu opět pevně na nohy.“ Sinanda s úšklebkem sledovala jak ti dva před ní střídavě blednou a zelenají. Jít ven v tuto hodinu nebyl nejšťastnější nápad. Komu by se chtělo… „Ovšem, pokud se vám nechce pytlíkovat s něčím, co by vám mohl nějaký líný přivandrovalec zase sebrat, budiž,mám pro vás jiný úkol – a na jiném místě. Najdete můj starý koberec, který jsem mívala ve Stromgarde. Bude s ním zábava.“

„Myslíš TEN koberec?!“ vybafl na ni Dědek. „Jakej koberec…?“ nechápal situaci Angelus a usilovně se snažil rozpomenout, oč jde. „Pamatuješ na Stromgardský sklepení?“ nadhodil Angelovi pomocnou otázku Dědek a jen sledoval, jak se v Sinandiných očích objevují potutelné a tak trochu zlověstné ohníčky. „Má na mysli moji oblíbenou hračku z dřívějška,“ broukla směrem k divící se drahé polovici. „Nikdy jsem neslyšela žádnou světlušku tak náramně ječet. Ten strach a hrůza v jeho pohledu byly jak pohádka na dobrou noc – a nedívej se tak na mne – potřebuju mezi ostatními činnostmi trochu rozptýlení. Ne že by mne přebalování naší ratolesti nebavilo, ale je nutné trochu rozvířit nudu a dění kolem.“ „Vážně si myslíš, že je nejlepší doba pro mordování toho pala… ehm – koberce, Sin?“ snažil se úkol oddálit Angelus. O to více byl překvapen, když Sinanda vzala jeho nevýraznou námitku na vědomí. „Máš pravdu. Není na to vhodná doba…“, s těmi slovy se zvedla a zamířila ke schodům. Na půl cesty se ještě otočila, jako by zapomněla nějaký detail. Její rty se roztáhly ve velmi spokojeném výrazu a vyslovily názor, že světlušky se nejlépe děsí po ránu.

Hledání koberce se protáhlo. Ne že by nebyl nalezen – o což se postarala čtveřice ve složení Dědek, Lucan, Es a Jasmína – jen v něm chyběla „náplň“ bez které byl koberec o mnoho méně zábavný, než se předpokládalo. Prozatím bylo zjištěno, že ona „náplň“ koberce se připlazila do pevnosti v Hinterlands, kde byla přiožralými trpaslíky uvedena do slušnějšího stavu, z koberce byla učiněna rohožka a onen zábavný vnitřek se vydal na cestu na jih za nějakým Poxtonem, nebo Paxtonem. Proč? Čert ví. Nutno říci, že celá věc by měla i zajímavou dohru, nebýt toho, že v pevnosti při řešení další cesty došlo k poměrně hlasitému rumrajchu a drobné události, která se v jistých kruzích zve katastrofou. Končilo to pádem stropu, zraněním potažmo zabitím několika syndikátů a prapodivnou zlatavou září, která na dobu zhruba jedné minuty zaplavila okolí. Co se v pevnosti skutečně dělo, nikdo ze syndikátů nezmínil – ba i přímí účastníci mlčí jako hrob. Jedno je však jisté. Od onoho večera nebyl spatřen jeden z řad vysokého důstojnictva.

(OOC: Zkrátka – Dědek po drobné IC neshodě zmizel s tím, že šel pro radu za svým pánem na Gyramland – později se naštěstí vrátil i se svým aportérem.)

(Event který časově spadal do doby strávené na Soulwellu potažmo Gamenode)

Ještě jeden kopec, pak srázné údolí a bude na místě. Berthall spěchal, co mu stále pochroumané svaly dovolovaly. Bylo to už poměrně dlouho, co jej v boji na posvátné elfské hoře Hyjalu odhodil ohnivý zplozenec zla, a zranění způsobená nárazem do stromu, se i přes veškerou snahu léčitelů hojila jen pomalu. I pouhá jízda na koni napínala míru jeho vytrvalosti k prasknutí, ale pořád lépe, než jít celou cestu pěšky. „Tam bych došel, ale zpět by mne odnesli na márách a bradou vzhůru“, pomyslel si a popohnal koně blíž k trpasličí pevnosti v Hinterlands. Doufal, že nepotká nikoho, kromě trpaslíků – pokud možno přiopilých. Osoba, za kterou jel, byla skryta u trpaslíků už přes rok, aniž by věděli, kdo je. Pousmál se – na chvíli najde pochopení, radu a klid. „Pokud nebyla odhalena“, ozval se mu v hlavě varovný hlas. Berthall jej zaplašil jako otravnou mouchu a popohnal koně do svižnějšího klusu.

Do trpasličí pevnosti dorazil k polednímu. Sotva jeho boty zaharašily u vstupu do velké společenské místnosti, od krbu se pootočila postava v rudé kápi, z pod které žhnuly zlatavě se lesknoucí plazí oči. Saristrasza ,ukrývaná před venkovním světem -a hlavně před černou letkou, neztratila nic ze své impozantnosti, byť zvolila lidskou podobu. „Dlouho jsme se neviděli, kapitáne,“ zazněl místností tichý, kultivovaně znějící hlas. „Už jsem měla nutkání vydat se ven na vlastní odpovědnost a zjistit, co se děje.“ Berthall se uklonil. „Rád vás vidím živou po tom, co se stalo venku. Naprostá spoušť.“ Saristrasza sklopila pohled. „Sama země naříkala – a vše živé s ní. Nečekají nás lehké časy… řekněte, přežili všichni z vašich – tedy našich – přátel?“ „Byly ztraceny velké části našich jednotek, několik lidí je nezvěstných. Navíc zaútočili nemrtví a vnesli do situace ještě větší chaos,“ odpovídal po pravdě Berthall. „Na hoře Hyjalu pak došlo k dalším nepříjemnostem a je více než jasné, že se na světlo vydral ještě jeden nepřítel, pominu-li černou letku.“ „Kdo?“ pozvedla tvář Saristrasza, jako by nevěřila tomu, že situace může být ještě horší. „Ragnaros, paní,“ vyřkl to prožluklé jméno Berthall. „Lituji, že vám to musím oznamovat právě já.“

Berthall odjížděl z pevnosti v Hinterlands poměrně pozdě, ale s úsměvem. Saristrasza zachovala svoji identitu v tajnosti a nikoho z okolních obyvatel by ani v nejmenším nenapadlo, že v trpasličí pevnosti sídlí drak. Navíc mu pomohla od úporných bolestí, které ho sužovaly od boje na Hyjalu. Cesta nyní ubíhala rychleji. Kolem byl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by moh být porušen. Berthall si dovolil polevit z obvyklé ostražitosti a zamyslel se nad tím, jak se vlastně všechno semlelo a proč je jedním z mála lidí, kteří požívají dračího vděku. Začalo to tak: skupina alterackých a stromgardských vojáků se před nějakými patnácti měsíci vypravila na obhlídku. Nalezli černého draka ničící hnízdo rudých. Sebrali skořepinu vejce coby důkaz a měli se k odchodu. Po několik následujících týdnů vídali černého draka častěji a nenapadlo je nic lepšího, než žádat odpovědi na místě nejvyšším. Z Alteraku bylo vypraveno poselstvo přímo k Alexstrasze. Oběma pověřeným se klepala kolena, ale byli přijati vlídně, ba byli dokonce požádáni o pomoc s nalezením dračice, která přišla o snůšku.

Dračice byla nalezena dílem náhodně. Trollové v okolních vesnicích totiž až nápadně často hovořili o velké hostině a masu které spadlo z nebes. Už ten fakt, že vzduchem poletující tvor by nasytil více jak padesát trollů, byl krajně podezřelý. Úderná skupina vzala jednu trollskou vesnici po druhé a obracela je naruby. Nakonec bylo zjištěno, že velká žranice se má konat v okamžiku, kdy „maso už nebude pálit“, což bylo neklamné znamení toho, že ono „maso“ ještě žije. Nebýt intervence ze strany spojených alterackých a stromgardských sil, pochroumaná Saristrasza by byla vskutku rozporcována a snědena trolly. Vzhledem k tomu, že přechovávat tento nenadálý úlovek ve stromgarde by bylo příliš rizikové, byla dračice ponechána pod dohledem felčarů v trpasličí pevnosti – kde ostatně žila až do teď. Jinak to ani nešlo. Černých přibylo, nyní byli dva a zdálo se, že čistí okolí od potenciálního nebezpečí, aby mohli sami hnízdit. Stejně jako předtím jeden z nich pocuchal Saristraszu, napadli nyní oba jejího druha jménem Narillasanz a smetli jej z oblohy. Proti rozměrnějším černým neměl šanci a po krátkém boji byl zabit.

Mezi tím vším se podařilo i zjistit, koho že mají severní země proti sobě. Po cestě nazpět po stopách černého draka (které vedly až na Outland) bylo více než jisté, že zde neoperuje jeden drak, ale rovnou dva. Obsidia a Hemathion. I když nebyli z nejmenších, dokázali se i skrývat v belfské podobě. V té skutečné jejich křídla zakrývala oblohu a rozměrově několikrát převyšovali skromnou výpomoc z řad rudé letky. O síle draka se přesvědčil i Seitheach. Ve snaze rázně utnout řádění černých, se pokusil Obsidii eliminovat ručně ve chvíli, kdy se chystala k odpočinku u vodopádu v horách Hinterlands. O marnosti svého počínání se přesvědčil v momentu, kdy se ohrožovaná dračice proměnila a začala jízda, na kterou neměl Seitheach do konce života zapomenout. Dračice vzlétla do vzduchu a ve snaze jej setřást z krku, jím flákala o stromy a vše, co bylo v dosahu. Reflex klíštěte opustil statečného elfa ve chvíli, kdy byl několikrát otlučen o strop jeskyně, do které Obsidia vlétla. Z nepochopitelných důvodů ovšem elfa nezabila, ale co nejrychleji a velmi hlučně opustila oblast. Od té doby nebylo po černých dracích v oblasti ani vidu ani slechu. Teď, když přilétl Deathwing, bylo vše jinak. Samostatně se pohybující rudý drak nebyl v bezpečí a Sarisztrasza byla donucena cestovat mimo severské země nepoznána a už vůbec ne vzduchem. S bandou trpaslíků – archeologů se měla dostat jižněji – směrem ke Stromgarde, ovšem nevyzpytatelné moře zaneslo jejich loď až příliš daleko – štěstí, že se před příď postavil přístav Stormwindu a neskončili někde v džungli Stranglethornu. V hostinci Darkshire narazila na několik lidí, kteří se chystali k cestě zpět na sever. Jakýsi oplátovaný rytíř jménem Lucan cestoval „na zkušenou“ do morových zemí a jeden méně živý exemplář rytíře se chystal právě do Stromgarde. Cesta probíhala poměrně v klidu, až do chvíle, než bylo třeba přejít přes hořící pláně, které byly, jsou a budou zamořené černými draky a orky klanu Blackhand.

Cesta dál nebyla snadná, i když se ke skupině přidala dvoučlenná dámská posila. Tmou, ozařovanou pouze lávovými jezery, se pohybovalo dost nepovolaných očí, které mohly snadno zjistit, proč jim tak nesourodé uskupení leze přímo do chřtánu a necestuje bezpečněji – vzduchem. Netrvalo příliš dlouho a nastala první konfrontace – protivníkem bylo malé černé dráče. Jeho velikost nečinila jakékoliv potíže, ovšem mrštnost, s jakou se vyhnulo letícímu Deadovu krumpáči, a hlasité kvičení, když mu dobře mířená šipka poranila křídlo, nadělaly vrásky všem. Přítomnost rudé dračice byla odhalena, takže se daly čekat už jen potíže. Nemuselo se na ně čekat přílišnou dobu. Nastaly ihned po vchodu do černé hory. Čekala tam skupina orků, vyžadující vydání draka do jejich rukou. Nu, prostě evidentní střet zájmů končící prolitím hektolitru orčí a dračí, potažmo trpasličí krve. Z černé hory vystřelila skupina jako by jim za patami hořelo – a také že ano, dark ironští trpaslíci je naháněli až k průchodu do jezerní země. Po několika pozvánkách na pivo a vyčerpávajícím pochodu bažinami se všech pět cestovatelů dostalo až do Stromgarde. Přivítání patřilo k těm přívětivějším. Všichni si oddechli a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Jen dračice odcházela z dlouho plánovaného setkání poněkud rozčarována (pokud se dá z dračího výrazu alespoň trochu číst) a odlétla směrem k horám bez vřelejšího rozloučení. Co se v pevnosti stalo, nikdo nevěděl – tedy, skoro nikdo.