(Příběh o tom, jak vzniklo individuum jménem William)
V Elwynnském lese v tomto ročním období můžete vidět spousty zajímavých věcí. Srnky pasoucí se na louce, zajíce vesele hopkající po polích, a v neposlední řadě i skupinku hrdlořezů s červenými šátky prodírající se houštím. Idylku jarního lesa občas naruší nečekaný výkřik „Kurva moje voko“ a podobné malebné zvuky.
Dva Defiasové stáli a okraji lesa, jeden ,ten s černými vlasy, pozoroval dalekohledem blízkou farmu. „Co vidíš Williame?“ zeptal se druhý, hnědovlasý. „Devět chlapů, Čtyři ženský a dvě děti. Sou tam dva dělníci, ale ty nebudou chtít umřít za svýho pána, zdrhnou až se objevíme. Proto je musíme dostat první, nechcem aby doběhli pro stráž. Hlídka prošla před deseti minutama, máme skoro dvě hodiny než se ukáže další“.
„Výborně“ zabručel hnědovlasý a mávnul ostatní, kteří se krčili vzadu.
Bitva proběhla rychle, sedláci ozbrojení vidlemi a kosami se na moc odporu nezmohli. Když bylo po všem, z obyvatel farmy přežil jediný muž, kolem padesáti let, majitel farmy. Ženy a děti byly ukryté ve stodole. Defiasové vyvázli beze ztrát, akorát jeden přišel o pár zubů když ho jeden ze sedláků v zoufalém pokusu trefil do hlavy kamenem.
Lup nebyl malý, po tom co okradli mrtvé, a pak i přeživší našli celkem osmdesát zlatých, tři zři zlaté prsteny, jeden řetízek a přívěšek se smaragdem. Věděli ale že to není vše. „Kde máš schovaný prachy!“ Vykřikl William a chytil staršího muže pod krkem. „Žádný tu nejsou… sem jenom chudej farmář“. „Jo jasně.. to řikaj všichni“. Zabručel William a hodil starce na židli. Pak ho k ní přivázal a dal mu přes hlavu pytel, všichni Defiasové vyšli ven. „Hlídejte jestli někdo nejde, já to z něj dostanu“ řekl William. Hnědovlasý Defias ho probodl pohledem. „Hele mladej… nezapomínáš tak trochu kdo tu velí?“. „Chceš ty prachy?“. Křikl William a hnědovlasý přikývl. „Tak hlídej!“ dodal William a vešel zpátky dovnitř.
Stařík stále seděl přivázán k židli s pytlem na hlavě. Sotva uslyšel kroky když mu William tvrdou koženou rukavicí dal pěstí do obličeje. Byla to taková rána že i se židle převrátila na záda i s mužem. Stařík byl šokován, nebyl to první nájezd co zažil. Očekával nejdříve otázku než se přejde k té tvrdé části. William nepromarnil ani vteřinu, chytil vědro s vodou z rohu místnosti a pomalu ho začal lít na pytel na starcově obličeji. Když skončil, zkonil se nad starce, uštědřil mu další ránu, tentokrát na žebra. Chytil pytel tak, aby skrz něj chytil i mužovi vlasy, za které zatáhl aby ho na židli postavil. Další rána, tentokrát do břicha. Rychle strhnul pytel, i s několika starcovými vlasy. „Tak kde sou ty prachy!“. „Žádný tu nejsou“ vysoukal ze farmář mezi brekem a lapáním do dechu. William se otočil ke dveřím, kde stál hnědovlasý bandita. V jeho výrazu se mísilo uznání s trochou zděšení. William si s ním vyměnil krátký pohled a beze slova odešel.
Byl zpátky ani ne za minutu, a za sebou vláčel jedno z dětí, dívku, asi dvanáct let. Dovlekl jí před farmáře, chytil jí za vlasy. Vytáhl jeden nůž a položil ho dítěti na krk. „Pořád tu nejsou žádný prachy?“. Farmář zděšením nemohl ani mluvit, pár nájezdů už zažil, ale nikdy takhle brutálních. „Brácho… tohle už je trochu moc“ ozval se hnědovlasý se zádu“. „Drž hubu!“ okřikl ho William. „Tak co…. kde sou ty prachy!“ V..ve..ve… ve stodole, za držákem na nářadí. Vykoktal ze sebe farmář. „Di se tam mrknout“ křikl William na hnědovlasého.
Hnědovlasý se vrátil za pár minut, a v rukou držel dva pořádně nadité měšce, každý minimálně o sto padesáti zlatých mincí. William se usmál, a teprve až teď schoval nůž a propustil rukojmí. Odešel, starce nechal přivázaného k židli. Celá skupinka se pak vrátila do Westfallu. William se celou domu usmíval. Lup byl dobrý, ale na té farmě získal něco důležitějšího, získal tam respekt Bratrstva.