(Povídka o tom, jak vzniklo individuum jménem William)
Byla už noc. Celý Old Town byl ponořen do tmy. Celá čtvrť spala, jen z místní nálevny se ozýval hluk. Hluk cinkajícího skla, hlasitý smích a řev. Ve tmě před hospodou seděl chlapec. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej. Byl špinavý a pohublý a jeho oblečení připomínalo starý roztrhaný hadr na podlahu. Seděl tam a zíral skrz černou ofinu do tmy. A vzpomínal. Vzpomínal na mámu a tátu.
Na vysokého muže ve zbroji Stormwindské stráže. Na to, jak ho vždycky objal, když se vrátil, i na to, jak před spaním vyprávěl o svých dobrodružstvích. Až se jeho myšlenky dostaly k tomu dni. Ke dni, kdy přišel tatínkův kapitán, a řekl jim, že tatínek už nepřijde. Máma pak už nebyla nikdy jako dřív. Vůbec se nesmála, pořád brečela a dost často pila. I když se hýbala a dýchala, uvnitř byla mrtvá. Proto ho ani moc nezaskočilo, když za ním přišel soused a řekl mu, že to jeho maminka vzdala, a že už je s tatínkem.
Chlapcovo zamyšlení přerušil hlasitý zvuk. Zvon zrovna obíjel dvanáctou hodinu.
„Výborně,“ pomyslel si, „za chvíli už to začne“.
A vrátil se zpátky ke vzpomínání. Tentokrát už ale nemyslel na rodinu. Myslel na svoje dny v sirotčinci.
Paní Sarah ho táhla za ucho po chodbě. Byla to stará seschlá baba s přísným pohledem. Ucho ho strašně bolelo, ale nevydal ani hlásku a měl svůj obvyklý kamenný výraz. Dveře ředitelčiny kanceláře se rozletěly. V místnosti bylo několik lidí, všichni pracovali v sirotčinci. Paní Sarah ho za ucho vhodila doprostřed místnosti tak silně, až upadl na kolena.
„Tenhle fracek se už zase pral!“ ozvalo se místností. Cítil, jak ho probodávají káravé pohledy, jako by byly hrot kopí. Co měl ale dělat? Oni toho chlapce šikanovali, a táta ho vždycky učil, že správnej chlap se vždycky zastane slabšího.
„Williame… Williame,“ řekla ředitelka a podívala se na chlapce. „To už je tenhle týden potřetí, a to je teprve pátek“.
„Je to fracek nevychovaná,“ ozvala se Sarah. „Nikdy z něj nic pořádnýho nebude,“ dodala a vydala se směrem do kouta.
Chlapec už věděl, co ho čeká. Náhle ho na zádech zapálila rákoska. Zatnul svaly v obličeji, ale nevydal ani hlásku. Po šesté ráně mu začala po tváři stékat slza, ale pořád měl svůj kamenný výraz. A konečně, desátá rána, hotovo.
„Za trest budeš celej měsíc umývat nádobí, škrábat brambory a zametat chodby!“ ozvala se Sarah a odnesla rákosku zpět do kouta.
Chlapci to ale bylo jedno. Věděl, že zítra už tu nebude, měl všechno, co potřeboval. Pilník na železo, lano, kleště. Vše pečlivě ukryté ve slámě na své posteli. Definitivně se rozhodl, dneska odsud konečně zmizí.
Tok myšlenek přerušila ostrá bolest v břiše. Už dva dny nejedl. Chytil se za břicho a tiše zasténal. Když dneska vše půjde dobře, vydělá si na jídlo na několik dní. Chtěl se vrátit zpátky k přemýšlení, když se z hospody vymotal první opilec. Byl tak opilý, že se složil na zem, sotva se vymotal ze dveří.
Chlapec došel k muži a potichu řekl: „Pojďte, pane, pomůžu vám domů“.
Opilec zamumlal něco, co asi mělo znamenat „Díky, ty seš ale hodnej kluk“.
Chlapec pomohl muži na nohy a vyrazili.
Jak tak procházeli úzkými uličkami Old Town, chlapec si muže prohlížel. Snubní prsten? Ne… moc riskantní. A co měšec? Je skoro prázdný, a dobře přidělán. Snad mu aspoň jeho žena dá pár mincí, nebo něco k jídlu za to, že muže odvedl domů. Opilec ztratil balanc a zamotal se.
V tu chvíli chlapec spatřil, co hledal. Kapesní hodinky, zlaté, se jen tak houpaly na tenkém řetízku, rovněž zlatém. Přezka, kterou byl řetízek přidělán k mužově kapse, byla jednoduchá. Otevřít ji nebyl pro chlapcovy malé ruce problém, zvláště když byl muž takto opilý. Hodinky změnily majitele, rychle a nepozorovaně. Za ty hodinky dostane dost peněz, dost na jídlo na několik týdnů, možná i na měsíc.
Za to, že muže odvedl domů, ještě dostal od jeho ženy kousek koláče. Snědl jen půlku, druhou si nechá na ráno. Původně měl v plánu dnes obrat víc lidí, ale s takovým úlovkem už to nebylo třeba. Našel si klidné zapadlé místo a uložil se ke spánku. Spalo se mu špatně. Věděl, že to, co dělá je špatné, ale nějak přežít musel. Pracovat nemohl, poznali by ho, a poslali zpátky do sirotčince, a tam se už nikdy nevrátí. Co by si asi pomyslel táta, kdyby ho viděl?
Chlapec sáhl po klice a otevřel dveře do zastavárny. Byla to tmavá zaprášená místnost. Za pultem stál starý muž, hubený a šedivý. Byl to známý překupník. Chlapec pomalu došel k pultu a s úsměvem na něj položil hodinky. Překupník vytřeštil oči. Chvíli cosi koktal… pak ze sebe vypustil „počkej tady, hned jsem zpátky,“ sebral hodinky a zmizel z krámu.
William znuděně přejížděl očima po obchodu, už čekal skoro hodinu. Rozrazily se dveře, a dovnitř vešel překupník spolu se dvěma muži. Jeden byl plešatý hromotluk, měl kulatý obličej, odstáté uši a placatý nos. Druhý byl vysoký a hubený, vypadal jako vesnický buran. Veliký nos, předkus, a křivé zuby. Oba vypadali, že nepobrali moc rozumu.
„Chse tě fidět šéf,“ zašišlal muž s předkusem směrem k chlapci.
„Kdo je váš šéf?“ zeptal se chlapec, i když moc dobře věděl, kdo to je. Říkalo sem mu Dirk, tahle část Old Town mu patřila. Nikdo si tu nedovolil nic ukrást, aniž by měl jeho svolení. Většinou ale nechával malé zlodějíčky být. Šlo mu jen o velké ryby. Ty hodinky byly asi moc.
„To zjistíš,“ zabručel naštvaně hromotluk s kulatým obličejem, chytil chlapce a odvlekl ho pryč z krámu.
William se bránil, kopal a máchal rukama, ale nebylo mu to nic platné. Hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou. Určitě ho teď zabijou. Kvůli hloupejm hodinkám, kvůli pár mincím, teď umře. Když se konečně uklidnil, byli někde v podzemí. Dlouhá kamenná chodba. Pochodeň, kterou držel jeden z mužů, osvětlovala jen malý kousek chodby. Nakonec došli k dřevěným dveřím. Za dveřmi byla ohromná místnost. Uprostřed místnosti bylo ohniště, kolem něj bylo několik hromádek slámy. Zřejmě postele. V rohu bylo několik starých stolů a židlí, na kterých sedělo několik mužů, a v klidu popíjelo. V druhém rohu byl barový pult, s opravdu železnou zásobou levné pálenky. Celá místnost byla tmavá a zatuchlá. Místností prošli k dalším dveřím.
Za nimi byla další místnost. Byla menší než ta původní, a mnohem lépe vyzdobená. Na zemi byl koberec. V místnosti byla postel. Pravá postel, s matrací. Zlaté svícny, stříbrné tácy. Na stěnách visely obrazy. V rohu byl stolek a dvě pohodlně vypadající křesla. Vypadalo to tam jako v královském paláci. Tedy až na to, že to byla zatuchlá místnost někde v podzemí. U prostřed u stolu seděl muž, nepochybně Dirk, a počítal hromadu zlatých mincí, co byla na stole. Dirk vypadal úplně jinak, než si chlapec představoval. Čekal zrůdu, ale před ním byl normální muž okolo třicítky. Průměrně vysoký a svalnatý. S hnědými vlasy po ramena. Hladce oholen. A velmi dobře oblečen.
„To fon… ten fo ftipnul ,“ řekl muž s předkusem a položil před Dirka na stůl zlaté hodinky. Dirk zvednul hlavu od hodinek a podíval se do místnosti.
„Vypadněte, s tím klukem to vyřídím sám.“
Muži odešli, v místnosti zůstal jen Dirk a chlapec.
„Kolik ti je?“
Chlapec koukal do země a mlčel.
„Tak kolik ti je, sakra!“ zakřičel Dirk a praštil dlaní do stolu, až se mu z něj na zem skutálelo pár zlatých mincí.
„D…d… d… dvanáct,“ vykoktal ze sebe William.
„Čeho se bojíš?“
„Nechci umřít, pane, tady hodinky jsem krást neměl, já vím. Ale měl jsem hlad, a…“
“Nezabiju tě,“ přerušil ho muž, „ale musíš pro mě něco udělat. Řekni mi, jak se ti podařilo tomu starýmu Samovi sebrat ty hodinky? Kluci se je snažej ukrást už pár týdnů. A víš ty, co? Posadíme se k tomu.“
Tak se oba posadili na křesla a Dirk nabídl chlapci kus pečeného kuřete. Chlapec se rozzářil. Maso neviděl přes týden.Chlapec mu převyprávěl celý příběh. Na konci vyprávění se muž s úsměvem podíval na chlapce.
„Ty seš ale hlavička co?“ řekl a pohladil chlapce po hlavě. „Co kdybys tu s náma zůstal, je tu teplo a dvě jídla denně. A když se od chlapů naučíš pár triků, vyděláš si víc než obíráním ožralů. Máš totiž něco, co mejm chlapům chybí“.
„A co?“ podivil se chlapec. Muž se usmál a poklepal prstem chlapci na čelo.
„Umíš používat hlavu,“ řekl a začal se smát. „Tak se jdi seznámit s chlapama.“
Chlapec už byl na odchodu, když ho Dirk zarazil.
„Málem bych zapomněl, tady máš podíl za ty hodinky“ řekl a podal chlapci pár mincí. Když se podíval do dlaní, nevěřil svým očím. Tři zlaté. Tolik peněz nikdy neměl. Poděkoval a s úsměvem odešel z místnosti.
